MARTIN 99
„Pokud stojí na vaší straně. Jinak není od věci mít s sebou třeba stan.“ Zasmála se a zmlkla. „Tenkrát v Grosbois jsem vám obsadila pokoj?“ „Asi ano. Omlouvám se, že jsem na vás byl trochu protivný.“ „Trochu?“ „Byl jsem hotový.“ „Se stanem? A já myslela, že jste ho teprve stavěl.“ S britskou angličtinou je zřejmě dost na štíru. „Ne, myslel jsem ‚hotový‘ jako ‚vyčerpaný‘. A hladový – děkuju za to jídlo. Nekreslíte náhodou?“ „Někdy.“ „Viděl jsem obrázek, který jste tam správci nechala. Slušná práce.“ „Díky. On vám ho ukázal?“ „Ne, dovolil mi, abych se osprchoval v pokoji po vás. Ležel tam na stole.“ „Tak to jsem mohla Bernhardovi rovnou povědět, že už jsme společný pokoj měli.“ Ušklíbla se. „Chcete vážně kafe? Nebodlo by vám spíš pivo? Víno?“ „Pivo by bylo fajn. A mohl byste se mi konečně představit.“ „Jsem Martin. To jste nevěděla?“ „Víte, před pár dny jsem si myslela, že jste rodilý Francouz. A že kradete po obchodech. Což asi neděláte.“ „Měl bych? Protože jsem Angličan jménem Martin?“ „Ne, protože zatím jsem se ve vás vždycky jen pletla.“ Přinesl jsem dvě piva a Zoe s poukazem na sklenici prohlásila: „Tohle vám pomůže při zdolávání posledního úseku.“ Vyprázdnil jsem ji dvěma mocnými loky. „Zkusím taky zariskovat s hotelem.“ Šestá uhodila co nevidět. Dopili jsme i druhé pivo a slunce začalo zaplouvat za obzor, jenže po majiteli hotýlku pořád ani stopy. Zoe měla pravdu – v hostelu nás uloží nanejvýš na podlahu. A přinejhorším je tu stan.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254406