Page 1

A že má namále, nesmí pít. Jenže zámečníci ji nepustí k němu bez flašky. A to není všechno, on bez flašky ani nic nepoví. Musí to udělat tak a tak, roztáhnout vypranou utěrku, postavit na ni vodku a tak dále. Žena jí všechno vysvětlila a řekla, kde je nemocnice. Vypadala špatně, byla bledá, jako by do nemocnice patřila sama, přitom byla celá v černém a na hlavě měla něco jako pokrývku, černé vlasy a krásné oči, takové laskavé. Naďa celá bez sebe se vydala koupit vodku, všechno si připravila a uložila do tašky. U nemocnice jí ukázali nakonec tu dílnu, byl to obyčejný nemocniční sklep, přesněji obyčejná putyka. Zjevně se tu scházeli všichni okresní ožralové. U vchodu Naďa uviděla dva nebo tři, co se motali přede dveřmi, buď na někoho čekali, nebo se tam prostě poflakovali. Naďa se zděsila, že jí láhev seberou, a vrhla se ke dveřím jako tank, odpor doslova rozmetala (dveře se otevřely, až když zabušila, navíc se jenom pootevřely, ale Naďa ukazujíc tašku s láhví se protlačila do sklepa, patrně se za ní začali cpát i ti zvenku, za zády se odehrála nějaká mela a křik). Flašku přijali okamžitě. Přičemž ten muž, který si alkohol vzal, pokýval hlavou a řekl, že strejda Kornil je v posledním tažení a pít nemůže. 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254385


Nicméně okamžitě ukázali do rohu, kde vedle skříně přímo na podlaze s rukama rozhozenýma ležel chlap jako z kanálu. Naďa udělala, jak říkala ta žena na poště — rozprostřela ubrousek, postavila na něj čistou láhev se sklenicí, nakrájela chleba, na papír vyskládala nakládané okurky a vedle nich peníz na zapití opice. Strejda Kornil ležel už jako mrtvola s otevřenou pusou, na čele měl množství drobných zaschlých oděrek, uprostřed byla jedna velká jako rána. Na dlani měl nějaké jizvy podobné alergickým. Naďa seděla a čekala, pak láhev otevřela a nalila vodku do sklenice. Strejda Kornil se probral, otevřel oči, pokřižoval se (Naďa taky) a zašeptal: „Naďo.“ (Trhla sebou.) „Máš jeho fotografii?“ Naďa synovu fotografii neměla. Sklíčeně strnula. „A něco jeho máš?“ Naďa začala šátrat v tašce, na zem vyskládala peněženku, pytlík mléka, našpiněný kapesník. Nic víc uvnitř nebylo. Tím kapesníkem si utírala slzy, když šla poprvé od syna z nemocnice. Podala ležícímu plnou sklenici. Tehdy se strejda Kornil nadzvedl na lokti, sklenici vypil, zajedl to kouskem okurky a zase si lehl se slovy: „Dej mi kapesník.“ A potom řekl s jejím kapesníkem v ruce (a na zápěstí měl špinavou hnijící ránu): 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254385


„Ještě jedna vodka — a je po mně.“ Naďa se vylekala a přikývla. Klečela před ním a připravovala se, že si vyslechne všechno. Tam na kapesníku byly stopy jejího utrpení, její zaschlé slzy, možná to byl i synův otisk — jak sama doufala. „Tak co potřebuješ,“ zamumlal strejda Kornil. „Pověz, hříšnice.“ Naďa okamžitě s pláčem odpověděla: „Proč bych měla být hříšnice, jsem bez viny.“ Za zády se jí rozlehl hlasitý, chraplavý chechtot: některý z alkoholiků asi vyprávěl něco vtipného. „Tvůj děd z otcovy strany zabil sto sedm lidí,“ zachrčel strejda Kornil. „A ty teď zabiješ mě.“ Naďa znovu přikývla a utírala si přitom svoje horoucí slzy. Strejda Kornil se odmlčel. Ležel a mlčel a čas ubíhal. Zřejmě se musel napít, aby znovu promluvil. Naďa nevěděla o dědovi z otcovy strany skoro nic, snad prý zmizel beze stopy — navíc, co válek už bylo, ve kterých lidé nedobrovolně, bez zášti zabíjeli jeden druhého! Padne rozkaz, a buď zabiješ ty, nebo za neuposlechnutí zabijí tebe. „Vždyť on děda, praděda byl přece voják. A tohle je kluk. Za nic nemůže,“ zabručela Naďa uraženě. „Já ať se trápím, ale čím si vysloužil takový osud on! To je přece jedno, kdo koho kde zabil.“ 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254385

Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě (Ukázka, strana 99)  
Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě (Ukázka, strana 99)