Kapitola 23
Markéta Rossnërová byla vzteky bez sebe. Jediné, co chtěla, aby mohla konečně odjet zpátky do svého milovaného Mnichova, ztratila kvůli tomu idiotovi Štítařovi. Roky byl zlatý poklad jejího prastrýce schován, aby si ho nechal ukrást nějaký ňouma za jeden den. A ke všemu se ztratil Alfons, její pravá ruka, kterého poslala ho odstranit. Do její ložnice a zároveň pracovny vešel její asistent Igor. „Madam, přejete si dnes ještě něco? Brzy bude svítat. Měla byste už jít spát.“ „Já bych ráda spala, Igore, ale nemůžu. Bez toho zlata se nemůžu vrátit domů. Jen si vezmi, jakou měly ty šperky hodnotu.“ „Ale madam, určitě najdeme ty, kteří ho ukradli. S takovými cennostmi se jen tak neschováte.“ „Snad, Igore, snad máš pravdu. Dones mi prosím ještě prášek na spaní. Děkuji.“ V té době, aniž by to někdo v sídle Rossnërové tušil, se po pozemku pohybovali dva odborníci na zabíjení. Pan Prvý a Druhý. Měli jediný cíl. Odstranit svůj cíl a vyřídit tak jednou pro vždy posledního člena rodiny, který jejich šéfové přidělal mnoho starostí. Pohybovali se tiše a nenápadně, vyhýbali se strážím, které hlídkovali po celém objektu. Dům byla jako malá pevnost. Mohlo tu být tak
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254371
dvacet bodyguardů. Těm dvěma to ale nevadilo. Byli mistry svého oboru. „Kam dáme tu bombu?“ „Dáme ji ke dveřím a zmizíme.“ Doplížili se ke dveřím. Prvý vytáhl z batohu truhlici s knihou. Druhý truhlici otevřel a hned začal připravovat nálož. Musel ji odjistit a vložit do ní roznětku citlivou na dotek. Na časovač nebyl čas. „Polož to před dveře a zdrháme.“ Položili truhlu před dveře, hlasitě zabouchali a začali utíkat. Seběhlo se to ale rychle. Po zaťukání otevřela pokojská, která čistila rámy oken v přízemí. Myslela si, že to je jeden z hlídačů, který si chce odskočit nebo se najíst. Bylo to běžné. Místo něj ale našla před vchodem zlatou truhlu. Vzala ji a odnesla do kuchyně na stůl, kde si ji začala se zájmem prohlížet. V těch chvílích se Prvý a Druhý dostali do problémů. Nepostřehli, že místní ochranka všude rozmístila nástrahy s obyčejným drátem a plechovkami s kamínky, takže když o ně zakopli, hned vzbudili rozruch. Prvý zakopl a natáhl se na zem. Druhý to postřehl, a hned si začal připravovat zbraň. To už k nim ale běželi chlapi slečny Rossnërové se samopaly a křičeli, aby se oba vzdali. Bohužel. Oni se nevzdávali. Ještě než se venku spustila palba, nedočkavá pokojská otevřela truhlu. Koukala na ní kniha. Byla vášnivou čtenářkou. Takový ten typ, co zhltá jednu knihu týdně a pořád nemá dost. Vyndala knihu a se zájmem ji otevřela. V době exploze už se venku střílelo. Prvý a Druhý zemřeli s pocitem, že splnili svou práci. Sebou vzali šest 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254371
protivníků do pekla. Rossnërová explozi přežila jen se šokem a drobnými oděrkami. Měla štěstí, že její dům byl kvalitně postaven. „Igore! Co se stalo?“ „Někdo vás chtěl zabít, madam.“ „Nějací dva chlapi, co měli americké pasy.“ „A co teď budeme dělat?“ „Nebojte, už jsem to zařídil. Kolem pokojské, tedy kolem toho, co z ní zbylo, jsem poházel vaše doklady, takže si útočníci budou myslet, že vás zabili. Naše mrtvé jsme naházeli do dodávky. Vaše nejdůležitější věci teď zabalím a hoši vás odvezou na hotel. Zjistím, kdo to byl, pomstíme se. Rychle, auto čeká.“ Neváhala a s krvácejícím čelem oděna pouze v noční košili seběhla k připravenému autu. Igor už tou dobou volal hasiče a policii. Odpoledne toho dne kdy si celé město myslelo, že je mrtvá, seděla i se zbytkem své ochranky v hotelovém pokoji na okraji města. Čekala na Igora, který byl zjišťovat informace o možných útočnících. „Tak co, Igore, víš, kdo to byl?“ „Pravděpodobně ano, madam.“ „Byl to ten Štítař?“ „Ne, nebyl. Ten zmizel s celým svým majetkem. Včera si koupil lístek na vlak do Prahy a nyní už je pravděpodobně mimo republiku. Ale v jeho bytě jsem objevil Aloise. Nyní je v kritickém stavu v nemocnici.“ „Ten se teda vybarvil. Tak kdo mě chtěl zabít?“ „Ti dva, co měli americké pasy.“ „To vím, ale kdo je najal?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254371