» Charlotta ___ Žena T. G. M. «
nějaké neustále v rukou. Když uslyšíš hudbu, tvoje oči se rozsvítí radostí a začneš si tleskat a tancovat. Dokonce si sama sobě při hraní zpíváš, a když se tě snažíme večer zpěvem uspat, přidáš se k nám a pobrukuješ si, dokud nepropadneš spánku. Když se s tebou procházíme, držíme tě každý za jednu ruku z každé strany, tvoje malá hlavička klesne a začneš si spokojeně mumlat. Každý tě má rád, umíš potěšit každého, kdo se na tebe dívá.64 Se zájmem sledovala i Alicin charakter a zapisovala si, jaké dělá pokroky: Máš velmi rozhodnou povahu. Víš velmi dobře, co chceš, a někdy se neobejde bez slz, když musíš něco vykonat, ale přála by sis něco jiného. Deníček psala pro sebe i pro své děti, aby si mohly o sobě něco přečíst, až budou větší. Jelikož Tomáš byl často pryč, sloužily tyto zápisky i jemu, aby byl v obraze, čím děti procházejí. Charlotta jednou zastihla Alici, jak si pro sebe zpívá píseň plnou nářků, a zaznamenala si ji: Ó tatínku, tatínku, ty jsi odešel. Teď mám ještě vlastní matinku, ale až má drahá matinka zemře, budeš mít druhou. Ale ta nebude má drahá vlastní matinka. A přece bude smutná, smutná. Ale přece ještě mám moji matinku a jsem veselá, veselá. Když byly Alici tři roky, začala ji Charlotta učit angličtině a někdy ji brávala s sebou na bohoslužbu. Ta tehdy trvala až dvě hodiny, ale dívenka jediným slovem neprotestovala a trpělivě čekala až do konce. Jen jednou, kdy už se obřad na konci neúměrně protahoval, pootočila se k matce a omluvně špitla: „Já už jsem se pomodlila.“ Končilo tříleté období trápení a bojů, s nímž Tomáš a Charlotta nepočítali a během kterého otestovali všechny své síly. Povzbuzovali se navzájem, že to nejhorší je už za nimi. Jejich rodina se rozrostla, a co se týče peněz, ty se opravdu v pravý čas nějak objevily. Tomáš pojmenoval, co mu pomohlo toto strastiplné období překonat: „Člověk mnoho vydrží, má-li chuť do práce a cítí-li svou povinnost k rodině. Musíme důvěřovat sobě a své hvězdě!“65 Ještě stále si nebyl jistý, zda chce zůstat v Evropě. Uvědomoval si nesvobodu a všudypřítomnou hnilobu a nechtěl se s tím smířit. Charlotta i s vědomím toho, že sama neviděla možnost návra» 98 «
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254346
» III. Vídeňský svět «
tu ke své rodině do Ameriky jako reálnou, mu záměr odejít rozmlouvala. „V Americe bys byl cizí, Tomáši. Tam bys mohl být leda tak řadovým profesorem nebo žurnalistou. Zde můžeš dát průchod své zlobě a něco změnit. Jestli je tu něco, co tě znepokojuje, co můžeš udělat pro to, aby se to napravilo?“66 ptala se ho se svou typickou americkou praktičností. Hlavní pro ně oba bylo neztratit v každodenních těžkostech, které na ně neustále ze všech stran doléhaly, ze zřetele své poslání. Chtěli patřit k velkým lidem a pracovat tak, aby se stali součástí žádoucí změny společnosti. Charlotta prokázala svou víru. To ona ve chvílích nejvypjatější existenční nouze vnesla do jejich života naprostou jistotu, že se jim jednou podaří vytvořit svět podle jejich ideálů. V nejtěžší chvíli jako by ožila a objevila v sobě až vizionářský zápal pro dílo, které by spolu mohli vykonat. „Manželství dovršilo mou výchovu. Mnohému jsem ji naučil, ale ona mě formovala,“ musel uznat Masaryk.
» 99 «
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254346
» Charlotta ___ Žena T. G. M. «
Boj o duši Svět přece nezačíná znovu s každou generací. Člověk si musí vážit toho, co je ve starém dobrého. C. G. M.
I ve Vídni Charlotta ráda pozorovala lidi. Postřehla, že mnozí z nich jsou zbytečně přecitlivělí a popírají morálku, jako by před nimi nikdy neexistovala žádná tradice, na kterou by se dalo navázat. Postavila se rázně proti tomu. O to víc se upevnila ve své protestantské víře a nedala se smýkat různými módními názory a vrtkavými náladami. „Pevná a přesná“, taková se jevila svému muži, a bylo to velmi vzácné ve společnosti, v níž se rozmáhala nespokojenost a spěch. Myšlenkové ovzduší osmdesátých let 19. století nahrávalo skepsi a negativismu. Život ve velkém městě pod vlivem hektických změn, které s sebou přinesla industriální a společenská revoluce a masivní přistěhovalectví, probudil v mnoha lidech přehnaný individualismus, ale také existenční nejistotu. Byl to čas velkých proměn a každý na ně musel nějak reagovat. Lidé se mohli cítit osvobození od starých dogmat, zároveň je ale zachvátila panika a neschopnost definovat, čemu by měli věřit. Vídeň se s tím vyrovnávala po svém. Nebyla to náhoda, že právě ve Vídni se zrodily dva silné fenomény – svět kavárenských diskusí a psychoterapie. Měšťanská elita byla dostatečně bohatá na to, aby mohla reflektovat, co se s ní děje, a měla i dost času přemítat nad svými sny a neduhy. V té době se zrodila psychologie jako věda a její počátky se nesly ve znamení experimentů, které nezřídka končily fiaskem. Sigmund Freud, narozený roku 1856 v moravském Příboře, byl v době svých vídeňských studií ve styku s filozofem Franzem Brentanem, průkopníkem zájmu o psychické fenomény, a rovněž ho zaujaly přednášky z psychiatrie Theodora Meynerta, jemuž později ve Vídeňské všeobecné nemocnici asistoval. Freud promoval jako doktor veškerého lékařství se zaměřením na neurologii a později proslul svou „terapií mluvením“. Začátky jeho praxe byly divoké. Byl zapáleným vědcem, který ve jménu vědeckého poznání neváhal provádět diskutabilní pokusy; na svých přátelích například zkoušel účinky kokainu a morfia, aniž by znal důsledky užívání těchto drog. Když ani „mluvení“ nepřinášelo žádoucí výsledky, začalo se uvažovat o intenzivnějších metodách, jak proniknout hlouběji do lidské psýchy. Velmi populární byly tehdy pokusy se sugescí a hypnózou. V té době začínal Freud léčit pacienty a pacientky z vyšších » 100 «
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254346