Přitáhl si ji k sobě, srdečně ji objal a políbil na obě tváře. – To je mi ale červený nos. Je venku zima? – Hrozná. – Tak to bude nejlepší, když půjdeš dovnitř a ohřeješ se. Christino, křikl přes rameno. – Sofie je tady. Vzápětí se objevila babička, na sobě měkký sametový župan, ve vlasech natáčky. Tvář měla nenalíčenou, na to u ní Sofie nebyla zvyklá. Babička jinak vždycky používala rtěnku i oční stíny. Teď vypadala starší, čelo se jí lesklo od nějakého krému, vrásky kolem očí působily jako hluboké brázdy. – Holčičko moje, usmála se Christina. – Pojď sem, ať tě můžu taky obejmout. Voněla po jasmínu a levanduli. – Jíš ty vůbec něco? podívala se znepokojeně na Sofii. – Připadáš mi hrozně hubená. Babička vždycky říkala totéž. Pořád jí připadalo, že jsou všichni moc hubení, a dělala si starosti, jestli se děvčata z rodiny netrápí hladem nebo netrpí poruchou příjmu potravy. – Jasně že jím, ujistila ji Sofie. – Abych řekla pravdu, mám zrovna pěknej hlad. – Tys nevečeřela? Sofie zavrtěla hlavou. U Sebastiana si na jídlo ani nevzpomněla. – Zbyla tam trocha kuřete, ozval se děda. – Můžu ti ho ohřát. – Super, to zní skvěle. V úhledné kuchyni byl nádherný klid a Sofii najednou připadalo, že je jí zase pět let. Usadila se na jednu z krásných kovaných židlí natřených na bílo a s květovanými polštářky v pastelových barvách a nechala se obskakovat. Bertil jí naložil na talíř brambory, kuře a omáčku a zeptal se, jestli by k tomu nechtěla trochu zavařeniny z černého rybízu. Babička jí nalila vodu s citronem a z tmavomodré kredence vyndala příbor. – Díky, díky, řekla Sofie a pak se pustila do jídla. – Páni, to je ale dobrota. – Moje speciální omáčka, pochlubil se Bertil a šibalsky se na ni podíval. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254298
– Jak se má maminka? zeptala se Christina. – Dobře, odpověděla Sofie s plnou pusou. Když byla u babičky a dědy, připadala si jako v úplně jiném světě. Kéž by tu mohla zůstat navždycky.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254298
FILM BYL CELKEM DOBRÝ a John díky němu na chvíli zapomněl na každodenní starosti. Koupili si s Louisou popcorn a usadili se jako dva puberťáci až do poslední řady. Cecilie na chození do kina nikdy moc nebyla, Louisu to ale bavilo a on se bez větších protestů nechal vždycky přemluvit. Bylo třeba využít příležitosti. Volná neděle, kdy mohli čas trávit společně, byla vzácnost. Po kině se ruku v ruce loudali domů a Louisa mluvila o všem možném. Mimo jiné říkala i něco o tom, že politici přišli s návrhem, aby města byla více feministická, ať už to mělo znamenat cokoli. – Vzpomínáš si, jak Cecilii tehdy v parku přepadl ten psychopat? připomněla mu. – V parku! Možná mají na mysli něco takovýho? Že by mělo být víc pouličních světel, aby to pro nás ženy bylo bezpečnější? Na tom nevidím nic špatnýho. Nejspíš je to skvělá iniciativa. – Ale feministické ulice? Ty s tímhle způsobem uvažování souhlasíš? namítl John, i když si byl dobře vědom, že by jeho poznámka mohla jejich debatu neblaze poznamenat a zavést nesprávným směrem. Přesto to nedokázal jen tak nechat být, nemohl mlčet o tom, co jemu samotnému připadlo divné, že totiž skupina aktivistů před nějakým časem protestovala proti výstavbě průjezdní komunikace s poukazem na to, že projekt ohrožuje rovnoprávnost. – Já chápu, jak uvažujou. Nejspíš to myslí tak, že ty široký ulice jsou primárně pro bílý muže a jejich fára čpící benzinem. To všechno zvýhodňuje přisluhovače patriarchátu. John měl sto chutí uštěpačně odseknout něco v tom smyslu, že v tom případě by se měli budoucí urbanisté soustředit spíš na budování prostředí, kde by se člověk mohl pohybovat s koňmi a povozy, ale radši mlčel. Věděl, jak Louisa funguje a že se jen málokdy pouští do politické debaty. Bylo třeba si ujasnit, které spory stojí za to, a které ne.
Doma byl jen Marcus se svou přítelkyní Carro. Seděli spolu v kuchyni, uvařili si čaj a připravili něco k zakousnutí. Na kuchyňském stole hořela svíčka a šířila kolem sebe přívětivé světlo. – Kde je Sofie? chtěl vědět John. – Říkala, že zajde za babičkou, odpověděl Marcus. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254298