Přitáhl si ji k sobě, srdečně ji objal a políbil na obě tváře. – To je mi ale červený nos. Je venku zima? – Hrozná. – Tak to bude nejlepší, když půjdeš dovnitř a ohřeješ se. Christino, křikl přes rameno. – Sofie je tady. Vzápětí se objevila babička, na sobě měkký sametový župan, ve vlasech natáčky. Tvář měla nenalíčenou, na to u ní Sofie nebyla zvyklá. Babička jinak vždycky používala rtěnku i oční stíny. Teď vypadala starší, čelo se jí lesklo od nějakého krému, vrásky kolem očí působily jako hluboké brázdy. – Holčičko moje, usmála se Christina. – Pojď sem, ať tě můžu taky obejmout. Voněla po jasmínu a levanduli. – Jíš ty vůbec něco? podívala se znepokojeně na Sofii. – Připadáš mi hrozně hubená. Babička vždycky říkala totéž. Pořád jí připadalo, že jsou všichni moc hubení, a dělala si starosti, jestli se děvčata z rodiny netrápí hladem nebo netrpí poruchou příjmu potravy. – Jasně že jím, ujistila ji Sofie. – Abych řekla pravdu, mám zrovna pěknej hlad. – Tys nevečeřela? Sofie zavrtěla hlavou. U Sebastiana si na jídlo ani nevzpomněla. – Zbyla tam trocha kuřete, ozval se děda. – Můžu ti ho ohřát. – Super, to zní skvěle. V úhledné kuchyni byl nádherný klid a Sofii najednou připadalo, že je jí zase pět let. Usadila se na jednu z krásných kovaných židlí natřených na bílo a s květovanými polštářky v pastelových barvách a nechala se obskakovat. Bertil jí naložil na talíř brambory, kuře a omáčku a zeptal se, jestli by k tomu nechtěla trochu zavařeniny z černého rybízu. Babička jí nalila vodu s citronem a z tmavomodré kredence vyndala příbor. – Díky, díky, řekla Sofie a pak se pustila do jídla. – Páni, to je ale dobrota. – Moje speciální omáčka, pochlubil se Bertil a šibalsky se na ni podíval. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254298