Sedmdesát amerických dolarů za cestu na druhý konec světa? Co to může být za autobus? Ten rozhovor mu připadal neuvěřitelný. Karla vyndala peníze, které měla za pasem, a dala je zaměstnanci „cestovní kanceláře“. Lars vyplnil stvrzenku, jaké dávají v restauracích, bez jakýchkoliv údajů kromě jména osoby, čísla pasu a konečné destinace. Poté zaplnil část stránky nějakými nicneříkajícími razítky, která nicméně dodávala jízdence punc důvěryhodnosti. Podal ji Karle spolu s mapou trasy. „Peníze se v případě zavřených hranic, přírodních katastrof, ozbrojených konfliktů na trase nebo podobných záležitostí nevracejí.“ Rozuměla tomu velmi dobře. „Kdy jede další Kouzelný autobus?“ zeptal se Paulo a zapomněl na svou nemluvnost a špatnou náladu. „Přijde na to. Nejsme pravidelná linka, to snad chápeš.“ Larsův tón byl lehce nepřátelský – zacházel s ním jako s idiotem. „To chápu, ale neodpověděl jsi mi na otázku.“ „To je tak – jestli s Cortezovým autobusem půjde všechno dobře, tak by sem měl dorazit za dva týdny, odpočinout si a vyrazit na další cestu před koncem měsíce. Ale nemůžu to zaručit – Corteze, stejně jako ostatní naše řidiče…“ To, jak řekl „naše“, vypadalo, jako kdyby mluvil o velké společnosti, přestože před chvílí říkal opak. „…nebaví jezdit pořád tytéž trasy, mají vlastní autobusy a Cortez se může rozhodnout jet například do Marrákeše. Nebo do Kábulu. Pořád mi to říká.“ Karla se rozloučila, ale ještě předtím vrhla smrtící pohled na Švéda před sebou. 111
coelho_hipík264.indd 111
27.9.2018 5:39:09
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254285