Lk 1,67-80
Jestliže je Bůh záporný nebo vůbec neexistuje, pak se musím o svou spásu postarat sám. Odtud se rodí sobectví, strach ze smrti a úzkost z života se vším odcizením se a otroctvím na všech rovinách: psychologické, ekonomické, politické a náboženské. Jestliže tím prvním nepřítelem je sám satan, který nasadil Bohu svou masku, pak různá odcizení a otroctví jsou jen dalšími nepřáteli člověka, od kterých nás Pán přišel zachránit. Poslední nepřítel, kterého je třeba porazit, je ten nejobávanější: smrt (1 Kor 15,26). Strach z ní je v rukou nepřítele, který „má vládu nad smrtí“ a který „strachem ze smrti“ drží lidi „po celý život v otroctví“ (Žid 2,14n). Bez strachu z Boha by nám smrt, naše absolutní omezení, nemohla nahánět hrůzu. Přijali bychom ji jako dotek s Absolutnem, jako opětné spojení s naším pramenem. Ale my ze strachu z Boha jsme se ve všem soustředili na sebe; své omezenosti musíme uniknout, protože ji považujeme za popření celého našeho života. A cítíme se jako živí právě v iluzi, že unikneme smrti – úzkost z života je léčka, kterou nám nastražil strach ze smrti – a tak se člověk snaží všechno vlastnit a pohltit, ale to ho právě strhává do ničivého víru. v. 72 slitoval se nad našimi otci atd. Bůh zachraňuje tím, že „se slitovává“, činně v nás působí svou láskou. Toto milosrdenství se kromě nás vztahuje i na „naše otce“, kterým bylo zaslíbeno. S Ježíšovým příchodem je zachráněna také minulost: s námi zachraňuje naše kořeny, aby celý strom lidského rodu mohl nést ovoce života. „Slitovávat se“ je cíl vší Boží činnosti, protože „milosrdenství“ je jméno Boha. Proto nemůže nikdy zapomenout, že se člověku zavázal „svou svatou smlouvou“. „Copak může zapomenout žena 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254276