se o něho. Proto bez obtíží sehnal práci – povětšinou soukromou výuku – i materiál, aby mohl začít sám malovat. Počátkem loňského léta získal na akademii Uemači místo učitele výtvarné výchovy. Možná vám to ode mne bude připadat zvrácené, ale potěšilo mě – dokonce jsem pocítil i jistou hrdost –, že se Kurodovi vede tak dobře. Ale to je snad konec konců přirozené, že se bývalý učitel pyšní úspěchy žáků, i když se mu pod vlivem okolností odcizí. Kuroda nebydlel v dobré čtvrti. Chodil jsem nějakou dobu uličkami plnými rozpadajících se činžáků, než jsem dorazil k betonové ploše, připomínající tovární dvůr. Na protější straně jsem skutečně zahlédl parkující náklaďáky a o kus dál za drátěným plotem ryl v zemi buldozer. Vzpomínám si, že jsem tam nějakou dobu stál a pozoroval stroj, než jsem si uvědomil, že ta velká budova, tyčící se nade mnou, je činžák, kde Kuroda bydlí. Vyšel jsem do druhého patra, kde dva caparti jezdili po chodbě na tříkolce, a našel jsem dveře Kurodova bytu. Na první zazvonění mi nikdo neotevřel, ale to už jsem byl pevně rozhodnut se setkání nevyhýbat a zazvonil jsem znovu. Ve dveřích se objevil asi dvacetiletý mladík s téměř dětskou tváří. „Velice se omlouvám,“ prohlásil vážně, „ale pan Kuroda není doma. Promiňte, pane, vy jste jeho kolega?“ „Svým způsobem ano. Chtěl jsem si s panem Kurodou o něčem pohovořit.“ „V tom případě pojďte laskavě dovnitř a počkejte. Pan Kuroda se určitě zanedlouho vrátí a velice by ho mrzelo, kdybyste se minuli.“ „Mě by ovšem zas velice mrzelo, kdybych vás měl nějak obtěžovat.“ „Vůbec ne, pane. Prosím, pojďte dál.“ Byt byl malý a jako mnoho těchhle moderních výmyslů neměl žádný vstupní prostor. Tatami začínalo kousek
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254198
za dveřmi pouze nepatrným vyvýšením. Vládl tu pořádek a stěny zdobila řada obrazů a dekorací. Místnosti prosvětlovala velká okna, vedoucí na úzký balkon. Zvenku doléhal hřmot buldozeru. „Doufám, že příliš nespěcháte, pane,“ řekl mladík a nabídl mi polštářek. „Pan Kuroda by mi nikdy neodpustil, kdyby se vrátil a zjistil, že jsem vás nechal odejít. Dovolte mi, prosím, abych vám připravil čaj.“ „Jste velice laskav,“ řekl jsem a posadil se. „Vy u pana Kurody studujete?“ Mladík se skromně zasmál. „Pan Kuroda je tak velkorysý, že o mně mluví jako o svém chráněnci, ale já pochybuji, že si takovou poctu zasloužím. Jmenuji se Enči. Pan Kuroda mě kdysi vyučoval a dnes, přestože se usilovně věnuje závazkům na akademii, i nadále projevuje nesmírně vlídný zájem o můj vývoj.“ „Opravdu?“ Venku stále lomozil buldozer. Mladík chvíli nejistě postával a potom se omluvil: „Promiňte, dojdu připravit čaj.“ Když se za několik okamžiků znovu objevil, ukázal jsem na obraz na zdi. „Styl pana Kurody se okamžitě pozná,“ podotkl jsem. Mladík se zasmál a svíraje tác s čajem v rukou, nejistě pohlédl na obraz. „Obávám se, že tohle dílko měřítkům mého senseiho ještě zdaleka neodpovídá, pane.“ „Není to snad práce pana Kurody?“ „Bohužel, je to jeden z mých vlastních pokusů. Můj laskavý učitel usoudil, že obraz stojí za to vystavit.“ „Skutečně? Podívejme.“ Prohlížel jsem si obraz. Mladík položil tác na nízký stolek vedle mě a posadil se. „Je to opravdu vaše práce? Musím uznat, že máte velký talent. Skutečné nadání.“ Opět se rozpačitě zasmál. „Mám velké štěstí, že se mi pan Kuroda věnuje. Obávám se však, že se mám ještě mnoho co učit.“
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254198
„A já byl naprosto přesvědčen, že se jedná o vlastní dílo pana Kurody. Ty tahy štětce přesně odpovídají jeho stylu.“ Mladík zacházel s čajovou konvicí nejistě, jako by nevěděl, co si s ní počít. Zvedl víčko a nahlížel dovnitř. „Pan Kuroda mě vždycky nabádá, abych maloval co možná ze sebe. Ale já se jeho postupům tolik obdivuji, že se nemohu zbavit snahy ho napodobovat.“ „Každý může nějaký čas napodobovat svého učitele. Na tom není nic špatného. Ale po jisté době si vypracujete vlastní nápady a postupy, protože máte ke svému mládí i nepopiratelné nadání. Ano, jsem si jist, že vás čeká slibná budoucnost. Nedivím se, že se o vás pan Kuroda zajímá.“ „Ani bych vám, pane, nevypočítal, za co všechno panu Kurodovi vděčím. Teď už dokonce dva týdny bydlím v jeho bytě. Z podnájmu mě vyhodili a pan Kuroda mě zachránil. Ani nedokážu vypovědět, co všechno pro mě udělal.“ „Říkáte, že vás vyhodili z podnájmu?“ „Ujišťuji vás, pane,“ podotkl s lehkým úsměvem, „že jsem činži platil. Ale přes veškerou opatrnost jsem tu a tam ukápl barvu na tatami a domácí mě nakonec vyhodil.“ Oba jsme se tomu zasmáli. „Promiňte,“ omlouval jsem se, „nemyslete si, že s vámi necítím. Jen jsem si vzpomněl, že jsem míval tytéž potíže, když jsem sám začínal. Ale ujišťuji vás, že pokud vytrváte, brzy si zajistíte podmínky, v nichž se vám bude dobře malovat.“ Znovu jsme se oba zasmáli. „Dovedete člověka povzbudit, pane,“ řekl mladík a začal nalévat čaj. „Předpokládám, že se pan Kuroda už brzo vrátí. Prosím vás, neodcházejte ještě. Pana Kurodu jistě potěší, když vám bude moci poděkovat za všechno, co jste pro něho udělal.“ Překvapeně jsem na něho pohlédl. „Vy myslíte, že mi pan Kuroda chce poděkovat?“ „Promiňte, pane, ale předpokládal jsem, že přicházíte od společnosti Kordon.“
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254198