se o něho. Proto bez obtíží sehnal práci – povětšinou soukromou výuku – i materiál, aby mohl začít sám malovat. Počátkem loňského léta získal na akademii Uemači místo učitele výtvarné výchovy. Možná vám to ode mne bude připadat zvrácené, ale potěšilo mě – dokonce jsem pocítil i jistou hrdost –, že se Kurodovi vede tak dobře. Ale to je snad konec konců přirozené, že se bývalý učitel pyšní úspěchy žáků, i když se mu pod vlivem okolností odcizí. Kuroda nebydlel v dobré čtvrti. Chodil jsem nějakou dobu uličkami plnými rozpadajících se činžáků, než jsem dorazil k betonové ploše, připomínající tovární dvůr. Na protější straně jsem skutečně zahlédl parkující náklaďáky a o kus dál za drátěným plotem ryl v zemi buldozer. Vzpomínám si, že jsem tam nějakou dobu stál a pozoroval stroj, než jsem si uvědomil, že ta velká budova, tyčící se nade mnou, je činžák, kde Kuroda bydlí. Vyšel jsem do druhého patra, kde dva caparti jezdili po chodbě na tříkolce, a našel jsem dveře Kurodova bytu. Na první zazvonění mi nikdo neotevřel, ale to už jsem byl pevně rozhodnut se setkání nevyhýbat a zazvonil jsem znovu. Ve dveřích se objevil asi dvacetiletý mladík s téměř dětskou tváří. „Velice se omlouvám,“ prohlásil vážně, „ale pan Kuroda není doma. Promiňte, pane, vy jste jeho kolega?“ „Svým způsobem ano. Chtěl jsem si s panem Kurodou o něčem pohovořit.“ „V tom případě pojďte laskavě dovnitř a počkejte. Pan Kuroda se určitě zanedlouho vrátí a velice by ho mrzelo, kdybyste se minuli.“ „Mě by ovšem zas velice mrzelo, kdybych vás měl nějak obtěžovat.“ „Vůbec ne, pane. Prosím, pojďte dál.“ Byt byl malý a jako mnoho těchhle moderních výmyslů neměl žádný vstupní prostor. Tatami začínalo kousek
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254198