Kristýna Sněgoňová Mohl jsem ji zabít, už ne ona mě, ale já ji. Držel jsem se dost daleko na to, aby si mě nevšimla, dával jsem ale pozor, abych ji neztratil z dohledu. Na konci ulice na ni čekal muž v klobouku staženém do čela. Jednou rukou mu vklouzla do podpaží, chvíli spolu mluvili, potom mi zmizeli za rohem. Přidal jsem do kroku a došel za nimi až do neudržované části nábřeží. Kdysi tu stávaly nájemní domy pro chudé, potom se chudí přesunuli na Vinohrady. Domy zchátraly, většinu jich nechali strhnout. Prostranství přede mnou bylo zanedbané, plot s cedulí o zákazu vstupu někdo povalil, z prasklin v betonu se drala stébla pýru. Vyhnul jsem se kaluži, ve které se pomalu rozpouštěl plakát, jakých bylo jednu dobu plné Brno – lesní víla se zahradnickými nůžkami, vzdušná víla jako letuška a horská víla ve fárací blůze se usmívaly pod nápisem Staň se platnou součástí společnosti, vstup do kuratoria. Nikdy jsem neviděl vzdušnou vílu obsluhovat letadlo a málokdy jsem viděl vílu smát se, pokud za to nedostala zaplaceno. Pomalu jsem došel k tmavé budově s vysklenými okny, vrata byla pootevřená, řetěz se zámkem ležel na zemi, kolem kondomy, nedopalky a skleněné střepy. Protáhl jsem se dovnitř, vyprostil z pouzdra pistoli a co nejopatrněji ji natáhl. Ve tmě přede mnou se ozval slábnoucí smích, pak vrznutí – zvedl jsem hlavu a skrze tmu zahlédl, jak se něco pod stropem lehce zhouplo. Kovový hák. Sklad. Ne ten samý. Není to ten samý. Tohle není ten samý –
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254166