ČÁST I. Stát Zatímco značná část literatury o italské „otázce jihu“ nebývala dříve doložená údaji, Putnam navrhl dvanáct kvantitativních měřítek, například stabilitu vlády, dodržování rozpočtů, legislativní inovace, počet center denní péče a praktických lékařů či schopnost správy reagovat na podněty. Podle těchto měřítek pak data za několik desetiletí ze všech italských regionů porovnal a názorně doložil, že italský sever a jih trvale rozděluje kvalita státní správy – Emilia Romagna, Lombardie a Umbrie se vždy umisťují výše než Sicílie, Basilicata a Kalábrie. Putnamova měřítka silně korelují s průzkumy spokojenosti italských občanů s jejich místními vládními institucemi.4 V této fázi analýzy Putnam jen statisticky potvrdil to, co si Italové uvědomovali už dlouho, jeho výklad však nabral na kontroverznosti, když předložil důvody těchto rozdílů. Ekonomický determinista by mohl tvrdit, že kvalita státní správy plyne buďto z celkové úrovně socioekonomické modernizace regionu, anebo z výše zdrojů. Vzhledem k tomu, že italský jih je chudší než sever, možná si kvalitní správu zkrátka nemůže dovolit. Putnam poukázal na to, že tento rozdíl už přetrvává po mnoho generací a existoval i v době, kdy byl sever chudší než dnešní jih. Pouhé zdroje navíc tuto situaci nevysvětlují, protože poválečné italské vlády přečerpaly ze severu na jih v prvních dvou desetiletích po druhé světové válce nezměrné množství prostředků v cílené snaze pomoci regionu k vyrovnání situace. Třebaže se jih během tohoto období vskutku podstatně rozvinul, sever pokročil též, a navíc rychleji, takže propast mezi nimi se dále rozevírá. Podobně nelze tuto situaci připsat odlišným institucím či politikám. Politický systém poválečné Itálie byl silně centralizován; jednotlivé okresy spravovali jednotným způsobem prefekti francouzského stylu. Tento systém prošel reformou v 70. letech, kdy ústřední vláda přenesla zásadní rozhodovací pravomoc týkající se daných oblastí na regiony, to vše v rámci celostátní struktury, jejímž cílem bylo rovnoměrné rozdělování zdrojů v celé zemi.5 V obou případech – ať už byly regiony spravovány ústředně z Říma, anebo požívaly autonomie s víceméně stejným přístupem ke zdrojům – lze jen těžko tvrdit, že za vývojové rozdíly nese odpovědnost politický řád nastolený roku 1861. To Putnama přivedlo ke tvrzení – ve stopách Edwarda Banfielda a mnoha jiných pozorovatelů italského jihu – že špatné fungování této oblasti spočívá ve zděděných kulturních hodnotách čili v sociálním kapitálu. Putnam uvedl, že sociální kapitál se vytvořil v samosprávných městských státech, jako byl Janov, Florencie a Benátky, které vzkvétaly během středověku a renesance. V těchto republikách se kultivovaly ctnosti jako loajalita a důvěra a samy byly uspořádány kolem oligarchických institucí samosprávy. Jižní Itálii oproti tomu formovala centralizovaná a autokratická vláda normanských králů Neapole a Sicílie, jejichž převažující formou sociální organizace byl vztah mezi patronem a klientem. Hlavní příčina rozdílnosti severu a jihu byla tudíž svou povahou politická, ovšem
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254149