ČÁST I. Stát Zatímco značná část literatury o italské „otázce jihu“ nebývala dříve doložená údaji, Putnam navrhl dvanáct kvantitativních měřítek, například stabilitu vlády, dodržování rozpočtů, legislativní inovace, počet center denní péče a praktických lékařů či schopnost správy reagovat na podněty. Podle těchto měřítek pak data za několik desetiletí ze všech italských regionů porovnal a názorně doložil, že italský sever a jih trvale rozděluje kvalita státní správy – Emilia Romagna, Lombardie a Umbrie se vždy umisťují výše než Sicílie, Basilicata a Kalábrie. Putnamova měřítka silně korelují s průzkumy spokojenosti italských občanů s jejich místními vládními institucemi.4 V této fázi analýzy Putnam jen statisticky potvrdil to, co si Italové uvědomovali už dlouho, jeho výklad však nabral na kontroverznosti, když předložil důvody těchto rozdílů. Ekonomický determinista by mohl tvrdit, že kvalita státní správy plyne buďto z celkové úrovně socioekonomické modernizace regionu, anebo z výše zdrojů. Vzhledem k tomu, že italský jih je chudší než sever, možná si kvalitní správu zkrátka nemůže dovolit. Putnam poukázal na to, že tento rozdíl už přetrvává po mnoho generací a existoval i v době, kdy byl sever chudší než dnešní jih. Pouhé zdroje navíc tuto situaci nevysvětlují, protože poválečné italské vlády přečerpaly ze severu na jih v prvních dvou desetiletích po druhé světové válce nezměrné množství prostředků v cílené snaze pomoci regionu k vyrovnání situace. Třebaže se jih během tohoto období vskutku podstatně rozvinul, sever pokročil též, a navíc rychleji, takže propast mezi nimi se dále rozevírá. Podobně nelze tuto situaci připsat odlišným institucím či politikám. Politický systém poválečné Itálie byl silně centralizován; jednotlivé okresy spravovali jednotným způsobem prefekti francouzského stylu. Tento systém prošel reformou v 70. letech, kdy ústřední vláda přenesla zásadní rozhodovací pravomoc týkající se daných oblastí na regiony, to vše v rámci celostátní struktury, jejímž cílem bylo rovnoměrné rozdělování zdrojů v celé zemi.5 V obou případech – ať už byly regiony spravovány ústředně z Říma, anebo požívaly autonomie s víceméně stejným přístupem ke zdrojům – lze jen těžko tvrdit, že za vývojové rozdíly nese odpovědnost politický řád nastolený roku 1861. To Putnama přivedlo ke tvrzení – ve stopách Edwarda Banfielda a mnoha jiných pozorovatelů italského jihu – že špatné fungování této oblasti spočívá ve zděděných kulturních hodnotách čili v sociálním kapitálu. Putnam uvedl, že sociální kapitál se vytvořil v samosprávných městských státech, jako byl Janov, Florencie a Benátky, které vzkvétaly během středověku a renesance. V těchto republikách se kultivovaly ctnosti jako loajalita a důvěra a samy byly uspořádány kolem oligarchických institucí samosprávy. Jižní Itálii oproti tomu formovala centralizovaná a autokratická vláda normanských králů Neapole a Sicílie, jejichž převažující formou sociální organizace byl vztah mezi patronem a klientem. Hlavní příčina rozdílnosti severu a jihu byla tudíž svou povahou politická, ovšem
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254149
ČÁST I. Stát podle Putnama se tento rozdíl jako takový po staletí udržoval v podobě sociálních či kulturních zvyklostí souvisejících s důvěrou a vztahem ke společenství.6
PŮVOD KLIENTELISMU V JIŽNÍ ITÁLII Historický výklad, podle nějž absence občanské společnosti na jihu plyne ze silné autoritativní vlády, se bohužel z několika důvodů jeví problematicky. V první řadě normanské Sicilské království, kterému Putnam hierarchickou politiku jihu připisuje, formálně zaniklo roku 1194, kdy Normany na trůně vystřídali Štaufové. Základna moci této dynastie se nacházela na severu a vzešlo z ní několik císařů Svaté říše římské. (Historií toho, jak normanské Sicilské království bojovalo za nezávislost katolické církve po boku papeže Řehoře VII. proti císaři Jindřichu IV. během sporu o investituru, se zabývá 18. kapitola předchozí práce.) I kdybychom Štaufy pokládali za pokračovatele předchozí normanské tradice – císař Fridrich II. vskutku centralizaci mocně prosazoval – vláda této dynastie skončila roku 1268. V tomto období evropských dějin existovalo též mocné a centralizované normanské království v Anglii a vikinské království v Dánsku, avšak ani v jedné z těchto zemí se nerozvinul systém klientelistické vlády. Netřeba dodávat, že mezi 13. a 19. stoletím se v Itálii odehrálo mnohé, co soudobý systém vlády vysvětluje lépe. Přičítání klientelismu výrazně vertikální politické moci na jihu oproti republikánským tradicím severních městských států s sebou nese ještě druhý problém. Jak jsme viděli v předchozí práci, rozvoj centralizované státní správy představuje sice nezbytnou podmínku moderní vlády, ale prozrazuje velmi málo o míře politické svobody, které se dané společnosti bude dostávat. Se zánikem feudalismu byla klíčem k eventuálnímu vzniku odpovědných institucí v evropských státech rovnováha mezi panovníkem (či státem) a ostatní elitou, jež se s ním dělila o moc. Kde se panovníkovi podařilo získat aristokracii a vysokou buržoazii na svou stranu, jako ve Francii a ve Španělsku, tam se objevil slabý absolutismus; kde se panovník a aristokracie spojili proti venkovanům, jako v Prusku a Rusku, tam vznikl silný absolutismus; kde byla šlechta silnější než monarchie, jako v Maďarsku a Polsku, tam vzešly lokální diktatury a stát jako celek byl slabý. Stát a aristokratická elita byly v relativní rovnováze pouze v Anglii; ústavní vláda zde vznikla na základě skutečnosti, že ani jeden z aktérů nedokázal nabýt převahy nad tím druhým. Anglický stát se často postavil proti aristokracii, nikoli však z popudu rovnostářské ideologie, ale protože chtěl soupeři v boji o moc přistřihnout křidélka. Příběh Velké listiny práv a svobod (Magna charta libertatum), jejímž prostřednictvím omezila šlechta moc krále Jana Bezzemka, je sice všeobecně známý, angličtí králové ale na druhou stranu zase přispívali k omezení moci aristokracie ve prospěch jejich poddaných a vazalů nepatřících k elitám.7
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254149
ČÁST I. Stát Podle Putnama založili Normané v jižní Itálii silnou centralizovanou vládu a tato vertikální moc podryla schopnost občanů vytvářet horizontální vazby v duchu důvěry či spolupráce. V této fázi středověku však žádná evropská státní moc nedokázala nastolit centralizovanou diktaturu, která by protknula celou společnost a držela ji pod kontrolou, jak se povedlo v Číně nebo později v Rusku. Ve staletích po vládě Jindřicha II. Štaufského připomínala realita jižní Itálie spíše pravý opak: přetrvávající slabost centralizované moci nedokázala zabránit vykořisťování venkovského obyvatelstva šlechtou. Jižní Itálie měla jinými slovy blíže spíš k Maďarsku či Polsku než k Prusku či Rusku. Slabost domácí ústřední vlády v jižní Itálii souvisela (podobně jako v případě Řecka) do značné míry s politikou na mezinárodní úrovni. Sicilské a Neapolské království nakonec po Štaufech převzali Aragonci, jejichž dynastické državy byly sjednoceny pod vládou Španělska sňatkem Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Tyto državy dále konsolidoval ve své říši jejich vnuk Karel V., který se stal dědicem habsburského trůnu a císařem Svaté říše římské. Jižní Itálie zůstala v rukou španělských Habsburků a po válce o dědictví španělské (1701–1714) připadla španělským Bourbonům, a to do doby, než ji okupoval Napoleon, jenž na trůn dosadil svého bratra Josefa. Nominálním panovníkem území pozdějšího Království obojí Sicílie byl tudíž takřka po pět století vzdálený cizinec a jeho legitimita byla často popírána během tamějších povstání. Podle jedné ze škol italské historiografie neplyne nízká míra důvěry v jižní Itálii z centralizované diktatury, ale z politiky „Rozděl a panuj“, již praktikovali španělští Habsburkové.8 Buď jak buď, klientelismus přetrvávající na italském jihu je fenoménem moderním a nalezneme zde mnohem bezprostřednější historické činitele než způsob správy dávného normanského království nebo španělských Habsburků. Místo toho bychom se měli zaměřit na sjednocení Itálie v roce 1861, k němuž došlo pod záštitou piemontské monarchie na severu země poté, co Giuseppe Garibaldi svrhl na jihu z trůnu Bourbony. Když přišli Italové ze severu poprvé do styku se společenskou realitou jihu, byli šokováni. Nový guvernér Neapole, dosazený po osvobození města Garibaldim, podal prvnímu ministerskému předsedovi Camillu Bensovi, hraběti Cavour, zprávu: „To není Itálie, ale Afrika! Beduíni jsou vedle těchto vesnických balíků výkvětem občanských ctností.“9 Na rozdíl od Pruska, jemuž se během sjednocení Německa podařilo byrokratický aparát a instituce „zestátnit“, byl Piemont příliš malý hráč na to, aby dosáhl stejného výkonu. Buržoazie ze severu, která kontrolovala novou státní vládu, čelila na jihu bezprostředně po pádu Bourbonů venkovským revoltám a chaosu, a tak s tamější oligarchií uzavřela dohodu, již Antonio Gramsci nazval blocco storico čili „historický blok“.10 Podle politoložky Judithy Chubbové „byla [jihoitalská elita] připravena – výměnou za přístup k vládní patronáži a za neomezenou svobodu jednání v rámci místní státní správy – podpořit
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254149