„Máš hezkou dceru,“ řekl konečně Otakar. „Taky jsme se Zdeničkou chtěli mít děti. Ale teď jsem vlastně rád, že se nám žádné nenarodilo.“ „Ona se ti vrátí,“ povzbuzoval ho František. V noci se Elišce zdálo, že jdou s tatínkem do místní kampeličky vyzvednout si peníze, protože otec už zas všechno utratil. Uvnitř bylo v malé místnosti několik přepážek, za jednou seděl Josef a dlouze listoval v účetní knize a pak jen mlčky pokrčil rameny a poslal je k dalšímu okénku. Za ním se na ně usmála Panna Maria, nápadně se podobala mamince a zeptala se: „Františku, ty už jsi zase švorc?“ A když i ona prozkoumala účetní knihy, oznámila smutně: „Františku, ty už sis všechno vybral. Snad to zkus ještě vedle.“ Ale za poslední přepážkou nebyl Ježíš Kristus, jak Eliška očekávala, ale Žid Max, měl na klopě žlutou hvězdu, rozčileně se přehraboval v dokladech i v šuplatech stolu, pak vstal, a obrátil dokonce i kapsy naruby, a když z nich vypadlo pár zmuchlaných bankovek, podal je Elišce a řekl: „Ale dělám to jen kvůli Vaší paní matce.“ Pak před sebou stáhl neprůhlednou roletu. Ráno slunce rozzářilo zasněžené stráně, od vrchu Hvězdníku se ozýval veselý křik lyžařů a v čerstvém prašanu se rýsovaly první stopy odvážných kristiánek. I Eliška vyrazila na kopec nad Čachrovem, s lyžemi vypůjčenými ze školního skladu, které jí oddaně nesl bratranec Wenzel, toho jména nejmladší výhonek Prohasků z Jesení. Bylo mu sice teprve šestnáct, byl příbuzný a ještě k tomu Němec, ale jiný doprovod se tu zatím nenabízel, a tak Eliška shovívavě přijala jeho společnost i neobratné dvoření, kdy se jí po každém sjezdu vrhnul k nohám, aby jí uvolnil lyže a pak jí je vynesl na vrchol kopce. A dole u cesty postával otec a vždycky, když k němu sjížděli, jim už z dálky mával, jako by se bál, že ho minou nebo ve sněhu nenajdou. A když se přece jen vždy šťastně setkali, nabízel oběma
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254148