„Máš hezkou dceru,“ řekl konečně Otakar. „Taky jsme se Zdeničkou chtěli mít děti. Ale teď jsem vlastně rád, že se nám žádné nenarodilo.“ „Ona se ti vrátí,“ povzbuzoval ho František. V noci se Elišce zdálo, že jdou s tatínkem do místní kampeličky vyzvednout si peníze, protože otec už zas všechno utratil. Uvnitř bylo v malé místnosti několik přepážek, za jednou seděl Josef a dlouze listoval v účetní knize a pak jen mlčky pokrčil rameny a poslal je k dalšímu okénku. Za ním se na ně usmála Panna Maria, nápadně se podobala mamince a zeptala se: „Františku, ty už jsi zase švorc?“ A když i ona prozkoumala účetní knihy, oznámila smutně: „Františku, ty už sis všechno vybral. Snad to zkus ještě vedle.“ Ale za poslední přepážkou nebyl Ježíš Kristus, jak Eliška očekávala, ale Žid Max, měl na klopě žlutou hvězdu, rozčileně se přehraboval v dokladech i v šuplatech stolu, pak vstal, a obrátil dokonce i kapsy naruby, a když z nich vypadlo pár zmuchlaných bankovek, podal je Elišce a řekl: „Ale dělám to jen kvůli Vaší paní matce.“ Pak před sebou stáhl neprůhlednou roletu. Ráno slunce rozzářilo zasněžené stráně, od vrchu Hvězdníku se ozýval veselý křik lyžařů a v čerstvém prašanu se rýsovaly první stopy odvážných kristiánek. I Eliška vyrazila na kopec nad Čachrovem, s lyžemi vypůjčenými ze školního skladu, které jí oddaně nesl bratranec Wenzel, toho jména nejmladší výhonek Prohasků z Jesení. Bylo mu sice teprve šestnáct, byl příbuzný a ještě k tomu Němec, ale jiný doprovod se tu zatím nenabízel, a tak Eliška shovívavě přijala jeho společnost i neobratné dvoření, kdy se jí po každém sjezdu vrhnul k nohám, aby jí uvolnil lyže a pak jí je vynesl na vrchol kopce. A dole u cesty postával otec a vždycky, když k němu sjížděli, jim už z dálky mával, jako by se bál, že ho minou nebo ve sněhu nenajdou. A když se přece jen vždy šťastně setkali, nabízel oběma
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254148
na zahřátí trochu koňaku, který z polní láhve naléval do skládacího kovového kalíšku, jenž mu pak – uschován do plochého pouzdra s obrázkem kasina v Satu Mare – visel u klopy kabátu jak hodinky na řetízku. „Není ti zima na ruce?“ ptal se Elišky starostlivě, a přestože sám neměl rukavice, mnul jí zmrzlými dlaněmi obě ruce. Eliška cítila jeho prsty, které se třásly chladem nebo jeho postupující nemocí, a najednou dostala chuť ho obejmout a říct mu: „Tatínku, třeba bychom dokázali spolu bydlet, maminka by měla určitě radost, kdyby nás zase viděla spolu.“ Ale pak neřekla nic a rozběhla se za Wenzelem do kopce. V poledne s otcem chodili do hostince U Chlumských, po obědě otec objednal kávu a začetl se do novin, které tu visely na stěně v dřevěných rámech, zatímco Eliška listovala Pestrým týdnem. František četl Český deník od prvních zpráv z východního bojiště a statě nadepsané „Poctivou prací k lepším zítřkům“ o našem dělnictvu bojujícím na domácí frontě za konečné vítězství, po program plzeňských divadel a popis potupné prohry plzeňské Viktorie s LTC Praha 1:8, přestože hokej nikdy v životě neviděl. Ale do blázince jim noviny nedodávali, snad aby pacienty uchránili škodlivých vzruchů, takže František teď stále dokola nechápavě četl zprávu, že do konce ledna zmizí z Plzně poslední Židé. „Jen člověk, nemající dostatek pochopení pro zájmy vlastního národa,“ stálo v novinách, „a nechápající možnost aplikace známého českého přísloví ‚Bližší košile než kabát‘ mohl by sentimentálně vzdychati nad konečným dořešením židovského problému.“ A hned pod tím bylo doporučení vodové ondulace, neboť „jen tak se dosáhne krásných hlubokých vln a lokýnek, kterým, vykukují-li pod kloboučkem, neuškodí ani vítr“. Františkovi se při četbě roztřásla ruka s šálkem kávy, až ji vybryndal na rozložené noviny, rychle se pokusil vytrhnout politý list z rámu, ale jak ho mačkal, všichni
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254148
hosté se k němu obrátili a chvíli ho podezíravě pozorovali, než se opět pustili do hovorů o kvalitě nového sněhu. „Snad je dobře, že ses tím novinářem nakonec nestal,“ řekl František Otakarovi, ale to už bylo v kuchyni školního bytu, kdy zas seděli nad horkým grogem. „Ale já ty lži stejně musím dětem ve škole odříkávat, protože nevím, co všechno pak domů donesou a komu,“ řekl Otakar. „Na tom všem je nejhorší to ponížení, ke kterému nutíme sami sebe i jeden druhého.“ Blížil se konec jejich pobytu, když na návštěvu přišel z Jesení jednoruký Wenzel i se synem Wenzelem. Němci z Jesení sem měli propustky, protože do Čachrova stále posílali své děti do německé školy a na místním hřbitově leželi jejich předci. Wenzel starší vybalil na kuchyňský stůl proviant, který měl František odvézt a rozdat příbuzným v Praze, špalek uzeného masa, do sádla naložené houby a zavařené marmelády a vejce naskládaná do plechové krabice s nápisem „Pravá Franckova přísada ku kávě“. I Otakarovi Wenzel podal pytlík vajec a Wenzel nejmladší přinesl Elišce rukavice z kůže zajíce, kterého sám kdysi chytil do pasti. A právě když všichni usedli ke stolu, uslyšeli, jak před domem prudce zabrzdil automobil, ozývalo se bouchání dvířek a německé pokyny a pak dusání okovaných podrážek na schodech. Wenzel starší stačil ještě shrnout všechen proviant do batohu a hodit ho pod stůl, když se otevřely dveře a v nich stanula mezi dvěma muži v černých uniformách Otakarova žena. Chtěla se rozběhnout k manželovi, ale gestapáci ji odstrčili stranou a sami přistoupili k Otakarovi: „Teď půjdete s námi vy,“ oznámili mu německy a s rukama zkroucenýma za zády ho jeden hned odváděl pryč, zatímco druhý gestapák ještě zkoumal legitimace všech v místnosti. Když si dal přeložit Františkovu propustku z psychiatrické léčebny,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254148