nýbrž jen přihlíželi a modlili se, aby všechny krize přešly. Byl samozřejmě povolán Rasputin – měl být přítomen i na plese – ale jak se často stávalo, nebyl k nalezení. Navzdory své slávě byl v soukromém životě tajnůstkářský. I o tom vyslechla Anastázie různé zvěsti – některé dosti pohoršující – ale její matka skálopevně trvala na tom, že jsou všechny jen snůškou lží, vymyšlených politickými i osobními nepřáteli onoho muže, kterého s úctou a něhou nazývala otec Grigorij. Nyní už v sále muselo být na tisíc lidí a po obvodu tanečního parketu obcházely zástupy sluhů se stříbrnými tácy plnými kaviáru a plátků jesetera, s píštělemi šampaňského a sklenicemi klaretu. V sousedních pokojích byly rozložené dlouhatánské stoly s občerstvením, pokryté vším od humřího salátu po šlehačku a zákusky. Anastázie však byla tak okouzlena plesovou nádherou, že si přála plout sálem v rytmu mazurky nebo valčíku. Věřila si však jen v náručí několika málo tanečníků, ke kterým patřil i hrabě. Když se vrátil na chaconne a silnou paží ji obejmul kolem pasu, měla jistotu, že ji bude podpírat a povede její kroky. Při tanci dokonce zvrátila hlavu dozadu a na okamžik se nechala unést. Šampaňské jí hodně pomohlo; měla by ho pít častěji. Kolem ní se mihly sestry – Olga, Taťána a Marie – které jí připadaly vznešené jako labutě. Přemítala, jestli se bude vždy cítit jako ošklivé káčátko – o to víc ji zaskočilo, když uviděla na rameno hraběte dopadnout ruku v rukavici z bílé kůže a uslyšela hlas, který říkal: „Mohu vás přerušit?“ Hrabě nespokojeně zaklonil hlavu a řekl: „Právě jsem se dostával do tempa.“ Jusupov se usmál, a když ji hrabě pustil ze svého sevření, směle přistoupil. Anastázie tomu nemohla uvěřit. Princ Felix Jusupov mohl tančit, s kým se mu zachtělo a kdy se mu zachtělo. Měl tmavé zvlněné vlasy a dlouhou, téměř ženskou tvář s tmavýma, oduševnělýma očima. Měl delší řasy než kterákoli z jejích sester, a když si je teď prohlížela z větší blízkosti, než kdy předtím, přísahala by, že si je nabarvil a natočil, a vzpomněla si, co se o mladém princi proslýchalo. Prý se rád procházel po městě převlečený za ženu, v kožichu a špercích a hedvábných šatech. Nikdy nevěděla, co si má o tako-
- 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254136
vých historkách myslet, zvláště když se nedávno oženil s proslulou kráskou Irinou – kterou nebylo na plese nikde vidět. Jako by vytušil její myšlenky, řekl: „Princezna Irina je na Krymu, v Kokoze.“ Jusupovův krymský palác byl sice skvostný – mnoho lidí mluvilo o jeho nádheře – ale Anastázie si přesto nedovedla představit, že by si mohla nechat ujít carův Vánoční ples. „Všiml jsem si však, že chybí ještě jeden host,“ řekl a přitom s ní plul po tanečním parketu. Princ byl ještě lepší tanečník než hrabě. „Alexej spí,“ řekla. „Celý den byl na lovu.“ Stejně jako ostatní členové rodiny byla poučena, že má skrývat závažnost bratrovy choroby. Princ kývl a usmál se, ale ona si uvědomila, že nemyslel jejího bratra. „Ach, myslíte otce Grigorije?“ řekla. Jusupovovi se to z nějakého důvodu zdálo legrační a zasmál se. Dokonce i jeho zuby byly dokonalé – malé a rovné a třpytivě bílé. „Ano, jistě, otec Grigorij,“ řekl a ona pochopila, že se posmívá tomu, jak ho nazývala. „Náš přítel Rasputin musí být na pěkném flámu, když se zpozdil na ples v Zimním paláci.“ Anastázii to zmátlo. „Dorazí dnes večer, ne?“ „Určitě by měl dorazit,“ odpověděla. Copak si ale myslí, že ona dohlíží na seznam hostů? „Ptal jsem se, protože mezi vámi dvěma existuje zjevně zvláštní porozumění, n’est-ce pas? Vždy když spolu jdeme na skleničku, dobrý otec Grigorij o vaší rodině často mluví – o vás ale mluví častěji než o všech ostatních dohromady.“ Anastázii ohromilo, že o nich vůbec hovoří, ale musela myslet na to, co asi říkal o ní. V koutku duše byla polichocena. Jusupov jí vyhověl, aniž by se musela ptát. „Je očividně přesvědčený, že v sobě nesete to, čemu říká ‚jiskra svatého ohně‘. A jestli se v těchto věcech někdo vyzná, pak je to Rasputin.“ Anastázie dostávala závrať, ačkoli nevěděla, zda je to z otoček při tanci, ze šampaňského, nebo ze zmatku, který v ní vyvolal podivný
- 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254136
průběh rozhovoru. Co od ní Felix Jusupov chce? „Mluví o mně někdy?“ zeptal se. „Na nic si nevzpomínám. Proč by o vás měl mluvit?“ „Jsme nejlepší přátelé,“ řekl s líčeným rozhořčením, „proto. Mívá ale jedovatý jazýček, takže mě napadlo, zda někdy za zavřenými dveřmi carských pokojů zaznělo moje jméno.“ Jeho hluboké, tmavé, pronikavé oči se na ni upřely, až měla pocit, jako by si ji měřil vlk, který ji chce povečeřet. „Myslím, že bych si potřebovala sednout,“ řekla, když náhle začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Princ ji bez váhání odvedl z parketu na pozlacený divan, orámovaný dvěma zrcadly sahajícími až na zem. Další dvě dámy se rychle posunuly, aby udělaly místo pro carský přírůstek. „Odpusťte,“ řekl princ a uklonil se v pase, s rukou složenou za zády. „Obávám se, že jsem vás svým hovorem unavil, Vaše Výsosti.“ Anastázie se stále nemohla zbavit pocitu, že se jí vysmívá. Vysmívat se velkokněžně! „Nepochybuji, že se náš společný přítel každou chvíli objeví. Kde teče šampaňské, nemůže otec Grigorij dlouho chybět.“ Když se stáhl, obě dámy kmitaly očima, aby přilákaly jeho pozornost, ale marně. Již volal velkovévodu Dmitrije Pavloviče a posunkoval směrem k jednomu ze sálů s občerstvením. Dámy tedy přenesly zraky na Anastázii. „Vypadáte překrásně, Výsosti,“ vyhrkla jedna a druhá řekla: „Kam ale odešla vaše matka? Měla nádherné šaty, chtěla jsem si je lépe prohlédnout.“ S úsměvem se k ní naklonila a řekla: „Abych si mohla nechat ušít přesně stejné, až pojedu do Paříže.“ Na lichocení byla Anastázie, stejně jako všichni členové císařské rodiny, zvyklá. Matka s otcem se ji, jak jen mohli, snažili vychovat tak, aby si ho nevšímala. Pro upřímný názor se mohli obrátit na členy rodiny, některé důvěrníky a důvěrnice a sloužící, jako byli například doktor Botkin, francouzský učitel Pierre Gilliard nebo Anna Děmidovová, služebná její matky, která jí odjakživa sloužila a o jejíž oddanosti a lásce nemohlo být pochyb. Anastázie také věděla, že přestože je Jaša jenom kokršpaněl, miloval by ji úplně stejně, i kdyby nebyla velkokněžnou, ale dívkou z vesnice. Přála si, aby byli lidé víc
- 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254136