8. kapitola
Z
Berlína do Rastenburgu jsem vyjela kolem páté hodiny večer. Průvodčí mě odvedl do lůžkového vagónu, jakmile si v mých dokumentech přečetl, že jsem „ve vůdcových službách“. Celonoční jízda proběhla bez zvláštních událostí s výjimkou jednoho dlouhého zastavení uprostřed Polska kvůli hrozbě útoku spojeneckých bombardérů. Noční průvodčí zaklepal na všechny dveře a vysvětlil nám situaci. Zvedla jsem černý závěs ve svém kupé a uvažovala, jak by nějaký bombardér mohl zaměřit vlak za bezměsíčné noci. Obklopovaly nás temné hvozdy; už jsme neprojížděli úrodnými rovinami východního Německa. Zbytek noci jsem spala neklidně a napůl, navzdory tomu, že vlak maskovaly hluboké lesy. Do cíle jsme dorazili kolem deváté hodiny ráno na poměrně pusté nádraží obklopené stromy, které se nedalo doporučit kvůli výhledu ani kvůli kráse. Vzala jsem si zavazadlo a vystoupila na nástupiště. Opodál postávaly dvě mladé ženy a vypadaly stejně ztraceně jako já. Obě měly tmavě plavé vlasy, ale jedna byla vyšší a zdálo se, že rozhoduje i za svou menší společnici. Otáčela svůj labutí krk ze strany na stranu, jako kdyby něco hledala. Sotva jsem měla čas položit zavazadlo na zem, když ke mně přistoupil statný důstojník SS, zachmuřený a klidný. „Slečno Ritterová,“ oslovil mě velitelsky. Překvapilo mě, že ví, kdo jsem. „Zaměstnanci kuchyně vás očekávají,“ pokračoval. „Nastoupíte do soupravy, která vás odveze do Vlčího doupěte.“ Nechal mě tam stát a oslovil dvě mladé ženy na nástupišti. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254135