obočím nahoru a dolů, „hezounký malý baříček včetně – bien sûr – hezounké malé bardámy. Zapomněl jsem na něco?“ Sam již znal Francii natolik, že byl velice opatrný, pokud šlo o dosah byrokracie. Někdo někde v bludišti místního magistrátu bude muset být zkonzultován, okouzlen, zmasírován a pravděpodobně pozván na oběd. „Jedna věc tu je,“ řekl. „Zcela určitě budeme muset mít povolení od města.“ „Jo, to!“ Gaston mávl rukou. „Pas de soucis. Starosta je rozumný člověk. Ten hned pochopí, že tohle by bylo dobré pro postavení Marseille coby dynamique města, které je připraveno na rok 2013.“ Gaston mrkl a poklepal si na stranu nosu. „Kromě toho spolu chodíme v zimě na lov. Jsme kamarádi. Možná by pomohlo, kdybyste ho pozvali na prezentaci. Nic. Co mohu slíbit, je, že s povolením nebudou žádné obtíže. Na kdy to chcete?“ Následující dva dny proběhly Brianovi a Davovi dost pomalu, až na ten příjemný pocit očekávání věcí příštích. Bylo to už dost dlouho od jejich poslední příležitosti pohrát si s tím, co jim šlo nejlépe, což bylo způsobit někomu vážné zranění – čili, jak by to oni vyjádřili, do něčeho šlápnout. A jako zvláštní prémie bylo to, že oběť bude Francouz. Naskytla se jim příležitost prokázat službu Matičce Anglii tím, že vytrestají ty hordy cizinců, kteří si kupují ve světě moc, včetně těch nejlepších fotbalových klubů Anglie. Seděli v hospůdce ve Vieux Port, kterou si vybrali, protože si říkala pub, název to, který, pokud šlo o ně, sliboval zteplalé pivo, šipky a velkou televizi stabilně naladěnou na turnaj v kulečníku. Naneštěstí to byl pub pouze jménem, a dokonce bez šipek a terče. Televizi měli 98
mayle_podfuk_marseille.indd 98
27.8.2018 16:45:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254131