M ATTHEW H UGHES / M EČ
OSUDU
Hrad zel prázdnotou, co se lidí týká, byl však přesycený pachem, který za sebou nechal démon. Baldemar začal dýchat ústy, jedině tak to bylo snesitelné. Neušel daleko a narazil na majordomův klobouk, s hlavou stále uvnitř. Z místnosti na uskladnění kufrů a košů s víky si vzal objemnou kabelu. U vévody v bytě se převlékl do honosnějšího oblečení, načež prohledal truhly a skříně a vybral z nich nerozbitné cennosti – vesměs vzácné kovy a drahokamy – a k tomu tolik zlatých mincí, kolik jen dokázal unést. Do peněženky si pro nenadálé situace naházel stříbrné mince a bronzové římské asy. Všechny mince nesly portrét vévody. Na jedné z nich Baldemar studoval jeho orlí profil a pak minci otočil na lícovou stranu. Tam objevil datum z předešlého století a Alberovo motto v zaniklém jazyce: Miro, odal miro. Vrátil se v duchu do školních let a zjistil, že to umí přeložit. „Moje, všechno moje,“ promluvil nahlas. Minci přihodil do peněženky, peněženku dal do kabely a její vyboulený obsah spokojeně poplácal. Potom se pousmál přesně tak jako Enolia, než vyrazila na cestu. Vévodův černý kůň byl ve svém boxu pološílený ze smradu po zloduchovi. Baldemar měl však zkušenosti s krocením a ovládáním koní a zanedlouho i tohoto zklidnil. Osedlal ho, nasadil mu Alberovu zlatem zdobenou uzdu a dozadu připevnil kabelu. Vyvedl ho na nádvoří a cestou ho neustále konejšil mlaskáním i slovně. Venku si všiml, že tam někteří ozbrojenci po zloduchově příletu nechali své zbraně. Zdvihl ze země použitelný meč, a poněvadž měl jet na koni, také kopí s dlouhým ratištěm, ze kterého odtrhl zlato-černý praporek. Zvíře s Baldemarem na hřbetě vyluzovalo na zvedacím mostě svými podkovami řízné tóny. Okolí hradeb bylo liduprázdné a Baldemar tušil, že podobně opuštěné najde i město. Přítomnost démonů prostě měla tenhle účinek. „A teď,“ řekl si pro sebe, „pojedu na kraj země a odtamtud se na lodi přeplavím na sever. V jednom ze Sedmi měst přímořského souměstí si koupím dům a investuju do svěřenského fondu. Třeba si pořídím člun a dám se na rybaření.“ Patami se dotkl vraníkových boků a kůň začal cválat směrem k městu. Vtom se nad ním ozval hlas: „Tady jste!“ Baldemar zvedl oči. Nad hlavou spatřil létající plošinu a na ní Aumbraje, opřeného o zábradlí. Přistála na trávě a čaroděj mu pokynul. „Nastupte si. Musíme odletět.“ Muž byl v pokušení popohnat koně do trysku. Jenomže divotvůrce si poklepával hůlkou o dlaň. Vylezl tedy nahoru a plošina nabrala severní směr. Když minuli město, pohlédl dolů a uviděl Enolii. Vykračovala si po cestě vedoucí k rozsáhlému kamennému statku. Zastavila, aby si vyhrnula rukávy, pak několikrát cvičně máchla holí do rákosí u pěšiny, načež se znovu pravidelným krokem vydala k domu. Dopadl na ni sice stín plošiny, ale ani nezdvihla oči. – 105 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254127
G ARDNER D OZOIS / K NIHA
MEČŮ
* „Jde o to, že byste měl být fakticky mrtvý,“ sdělil mu čaroděj. Letěli na sever nad Dělicím mořem ještě vyšší rychlostí, než když ho Baldemar přelétal v opačném směru. Skřetům Aumbraj předem dopřál hojně hymetického sirupu a vyčaroval neviditelný štít, který oba pasažéry během letu chránil před svištícím větrem. Čarodějův kumpán do této chvíle pozoroval zčeřené vlny na moři. Teď se obrátil na černokněžníka. „Ta stvůra by mi byla připravila osud horší než smrt. Chtěla nás mít na hraní.“ „Já nemluvím o stvůře. Já mluvím o Meči osudu. Píše se o něm, že se ho osobně velmi… dotýká jakýkoli dotyk.“ Zasmál se vlastní slovní hříčce, ale Baldemar se snažil přijít na kloub obsahu jeho poznámky. „Vy tvrdíte, že ten Meč… má svou vlastní vůli?“ „Vůli – a dlouhou historii proměňování vůle v akci. A má prostředky, tedy jestli mi rozumíte.“ Baldemar z toho vyvodil: „Takže Thelerion mě vyslal na smrt?“ Jeho důvěra v zaměstnavatele klesla na bod mrazu. „O tom pochybuju,“ opáčil Aumbraj. „On prostě nevěděl, do čeho se pouští – nebo spíš, do čeho pouští vás. Z toho, co jsem vyčetl, je nicméně jasné, že hned jak jste se Meče dotkl, měl jste spatřit někde mezi svým zápěstím a loktem zuhelnatělý pahýl.“ Baldemar se zachvěl. Čaroděj však jeho rozrušení nedbal a hovořil dál. „Meč místo toho jenom osvobodil ty zamčené erby, aby vás zahnali. Ani pak jim nedovolil vás chytit, což rozhodně měli. Dosud se nenarodil takový člověk, který by běžel rychleji než erbové, obzvlášť do schodů.“ Baldemar vytěsnil z mysli představu, co by se bylo stalo, kdyby ho ti tvorové dohnali. „A potom místo toho, aby vám nohu usekl, vám jenom bránil v pohybu, tak abyste ho tam musel nechat.“ „Takže mě nechtěl zabít, přesto ale nechtěl, abych ho vzal s sebou.“ Aumbraj se zamyšleně zatahal za nos, vzápětí namířil prstem na Baldemara a vytasil se s nezvratným argumentem: „Zkrátka nechtěl, abyste ho odnesl tomu primitivovi, co vás vyslal. Musíme z toho ale podle mě vydedukovat, že mu váš dotek nevadil.“ Baldemar odvrátil zrak zpátky na moře. „Z toho jsem teda zmatený.“ „Právem. Asi nejste zvyklý se považovat za vyvoleného muže.“ „To vážně nejsem.“ „Víte, raději byste si na to měl zvykat. Když se Meč rozhodne, umí být nesmírně neoblomný.“ – 106 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254127
M ATTHEW H UGHES / M EČ
OSUDU
Aumbraj se dal do líčení historie a vlastností Meče. Ukovali ho v nějaké jiné sféře existence a přesné okolnosti jeho původu jsou zcela zapomenuté. V té sféře měl pravděpodobně úplně jiný tvar a funkci. Tady ve třetí sféře se však prezentoval jako neporazitelná zbraň. Ovšem bylo v něm mnohem víc. Měl sklon občas si vybrat „zajímavé lidi“ – tohle označení použil sám Meč – a dopomoct jim, aby ve své době vynikli. „Jeho označení? On snad mluví?“ zeptal se Baldemar překvapeně. „Když se mu chce,“ odvětil čaroděj. „Ale pokračujme dál. Různí samolibí ctižádostivci čas od času Meč vypátrají a chopí se jílce. Povětšinou to znamená rázný a definitivní konec jejich snů. Meč nemá slitování a nesnáší obtěžování. Příležitostně si ale vybere někoho zdánlivě bezvýznamného a vynese ho na samotný vrchol slávy. Někdo si to vysvětluje jako známku toho, že Meč má smysl pro humor.“ „Úžasné,“ vydechl Baldemar. „Vy jste o ničem takovém nikdy neslyšel?“ „Mám za sebou převážně neformální vzdělání zaměřené na praktické dovednosti.“ „Hm,“ zahloubal se čaroděj, chvíli si Baldemara zkoumavě prohlížel, načež pronesl: „Nevidím na vás nic, co by svědčilo o adeptovi slávy, jenomže třeba jste jednou z těch bezvýznamných nul.“ Baldemar nevěděl, jestli se má urazit, nebo radovat. V situacích týkajících se čarodějů a kouzelných zbraní bylo mnohdy těžké se vyznat. „Musíme prostě počkat a uvidíme,“ uzavřel řeč Aumbraj. Nad jižní pahorkatinou a lesem Ilixtrey přeletěli dlouho po západu slunce. Poté se jim ukázala světla Vanderoy, rozprostřená nahoře na dlouhém hřebeni i po jeho svazích. Baldemar Aumbrajovi nabídl, že ho navede k budově, v níž přebývá Meč, ale čaroděj jeho návrh odbyl mávnutím ruky. „Já to zvládnu. Kdo má takové schopnosti jako já, zachytí oslepující světlo a ohlušující zvuk, které vysílá,“ poučil ho. Opovržlivě odfrkl a dodal: „Zato tomu vašemu zaměstnavateli, tomu Magoru Velikému, se zřejmě podařilo zachytit jen bledý jas a slabý šepot.“ Přeletěli městskou hradbu a začali spirálovitě klesat na střechu, kterou si Baldemar tak dobře pamatoval. „Předpokládám, že to vlastně vůbec žádný dům není.“ „Jistěže je,“ opáčil Aumbraj. „Je to ale stavba, kterou i lidé ze sousedství dennodenně míjejí bez povšimnutí, aniž by se zajímali o to, co leží uvnitř. Přehlížejí ji dokonce i městští výběrčí daní.“ „To všechno dělá ten Meč?“ zeptal se muž. – 107 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254127