M ATTHEW H UGHES / M EČ
OSUDU
Hrad zel prázdnotou, co se lidí týká, byl však přesycený pachem, který za sebou nechal démon. Baldemar začal dýchat ústy, jedině tak to bylo snesitelné. Neušel daleko a narazil na majordomův klobouk, s hlavou stále uvnitř. Z místnosti na uskladnění kufrů a košů s víky si vzal objemnou kabelu. U vévody v bytě se převlékl do honosnějšího oblečení, načež prohledal truhly a skříně a vybral z nich nerozbitné cennosti – vesměs vzácné kovy a drahokamy – a k tomu tolik zlatých mincí, kolik jen dokázal unést. Do peněženky si pro nenadálé situace naházel stříbrné mince a bronzové římské asy. Všechny mince nesly portrét vévody. Na jedné z nich Baldemar studoval jeho orlí profil a pak minci otočil na lícovou stranu. Tam objevil datum z předešlého století a Alberovo motto v zaniklém jazyce: Miro, odal miro. Vrátil se v duchu do školních let a zjistil, že to umí přeložit. „Moje, všechno moje,“ promluvil nahlas. Minci přihodil do peněženky, peněženku dal do kabely a její vyboulený obsah spokojeně poplácal. Potom se pousmál přesně tak jako Enolia, než vyrazila na cestu. Vévodův černý kůň byl ve svém boxu pološílený ze smradu po zloduchovi. Baldemar měl však zkušenosti s krocením a ovládáním koní a zanedlouho i tohoto zklidnil. Osedlal ho, nasadil mu Alberovu zlatem zdobenou uzdu a dozadu připevnil kabelu. Vyvedl ho na nádvoří a cestou ho neustále konejšil mlaskáním i slovně. Venku si všiml, že tam někteří ozbrojenci po zloduchově příletu nechali své zbraně. Zdvihl ze země použitelný meč, a poněvadž měl jet na koni, také kopí s dlouhým ratištěm, ze kterého odtrhl zlato-černý praporek. Zvíře s Baldemarem na hřbetě vyluzovalo na zvedacím mostě svými podkovami řízné tóny. Okolí hradeb bylo liduprázdné a Baldemar tušil, že podobně opuštěné najde i město. Přítomnost démonů prostě měla tenhle účinek. „A teď,“ řekl si pro sebe, „pojedu na kraj země a odtamtud se na lodi přeplavím na sever. V jednom ze Sedmi měst přímořského souměstí si koupím dům a investuju do svěřenského fondu. Třeba si pořídím člun a dám se na rybaření.“ Patami se dotkl vraníkových boků a kůň začal cválat směrem k městu. Vtom se nad ním ozval hlas: „Tady jste!“ Baldemar zvedl oči. Nad hlavou spatřil létající plošinu a na ní Aumbraje, opřeného o zábradlí. Přistála na trávě a čaroděj mu pokynul. „Nastupte si. Musíme odletět.“ Muž byl v pokušení popohnat koně do trysku. Jenomže divotvůrce si poklepával hůlkou o dlaň. Vylezl tedy nahoru a plošina nabrala severní směr. Když minuli město, pohlédl dolů a uviděl Enolii. Vykračovala si po cestě vedoucí k rozsáhlému kamennému statku. Zastavila, aby si vyhrnula rukávy, pak několikrát cvičně máchla holí do rákosí u pěšiny, načež se znovu pravidelným krokem vydala k domu. Dopadl na ni sice stín plošiny, ale ani nezdvihla oči. – 105 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254127