tmě. Ty se snažil nepoužívat. Špatná manipulace s lampou mohla způsobit požár a uhořet tu si rozhodně nepřál. Položil ruku na nefritovou kličku. Byl u cíle. Marran se chránil masivními dveřmi a věrnou stráží. Co to však bylo platné, když do jeho komnat vedla ještě jedna cesta. Dříve se Felian pokoušel otce navštívit řádným způsobem, ale setkal se s chladným odmítnutím. Marranova zatvrzelost vůči synovi už se stávala předmětem vtipů. Jestli Felian nenáviděl někoho víc než sestru, byli to palácoví vtipálci. Sledoval je skrze škvíry ve zdech, vyvrtanými dírami v očích předků i z otvorů ve stropech. Slyšel, co o něm říkají. Slaboch I., děvek a feťáků král! Nakonec to nebyl tak špatný titul. Copak to…? Aha, nefritová klička. Zmáčkl zařízení a očima své babičky pohlédl na opičí ksicht otcova starého otroka Padrtky. Padrtka mu pohled oplatil. Felian nepochyboval, že otrok o něm ví. Otrok věděl všechno. Vnitřní část paláce byla dvousečným ostřím. Klíče a kódy, které spouštěly skrytá zařízení, se dědily z generace na generaci. Do některých pokojů se zkušení intrikáni mohli dostat, jedním z nich byl i kartografický salonek, ale nikdo z nich by neměl proniknout až k vládci. Tuto tajnou chodbu Marran používal jen zřídka a od odchodu Sagjidary byl Felian jedinou další osobou, která o ní věděla. Přemítal, zda to tajemství odejde spolu s ním. Císařova ložnice byla zatemněná. Felianův otec ležel na lůžku, kam ho připoutal další ze záchvatů dny. Na čele se mu perlil pot a jeho rozpraskané rty se slabě chvěly. Nic z toho ale Felian ze svého stanoviště nemohl vidět. Znovu uchopil nefritovou kličku, stačilo dvakrát stisknout a obraz by se otevřel. Provinile se usmál, pustil zařízení a otočil se. Vždycky se otočil.
Další z tajných chodeb ho zavedla ke kovovým stupátkům. Felian po nich vyšplhal vzhůru, natáhl se pro mříž, nad níž se modralo nebe, a otevřel poklop. Opatrně vykoukl do liduprázdné ulice a vylezl ven, načež vrátil mříž na své místo. Už na sobě neměl sváteční uniformu. Vyměnil ji za šat městského ouřady – hnědé kalhoty, vestu a čapku. Po deštivé zimně přišel první slunný den a on se rozhodl vzít to do sídla císařské správy po svých. Volným krokem zamířil po dlážděné cestě. Po pravé straně měl několikametrovou zeď. Oddělovala palácové zahrady od zbytku města. Nalevo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254107