tmě. Ty se snažil nepoužívat. Špatná manipulace s lampou mohla způsobit požár a uhořet tu si rozhodně nepřál. Položil ruku na nefritovou kličku. Byl u cíle. Marran se chránil masivními dveřmi a věrnou stráží. Co to však bylo platné, když do jeho komnat vedla ještě jedna cesta. Dříve se Felian pokoušel otce navštívit řádným způsobem, ale setkal se s chladným odmítnutím. Marranova zatvrzelost vůči synovi už se stávala předmětem vtipů. Jestli Felian nenáviděl někoho víc než sestru, byli to palácoví vtipálci. Sledoval je skrze škvíry ve zdech, vyvrtanými dírami v očích předků i z otvorů ve stropech. Slyšel, co o něm říkají. Slaboch I., děvek a feťáků král! Nakonec to nebyl tak špatný titul. Copak to…? Aha, nefritová klička. Zmáčkl zařízení a očima své babičky pohlédl na opičí ksicht otcova starého otroka Padrtky. Padrtka mu pohled oplatil. Felian nepochyboval, že otrok o něm ví. Otrok věděl všechno. Vnitřní část paláce byla dvousečným ostřím. Klíče a kódy, které spouštěly skrytá zařízení, se dědily z generace na generaci. Do některých pokojů se zkušení intrikáni mohli dostat, jedním z nich byl i kartografický salonek, ale nikdo z nich by neměl proniknout až k vládci. Tuto tajnou chodbu Marran používal jen zřídka a od odchodu Sagjidary byl Felian jedinou další osobou, která o ní věděla. Přemítal, zda to tajemství odejde spolu s ním. Císařova ložnice byla zatemněná. Felianův otec ležel na lůžku, kam ho připoutal další ze záchvatů dny. Na čele se mu perlil pot a jeho rozpraskané rty se slabě chvěly. Nic z toho ale Felian ze svého stanoviště nemohl vidět. Znovu uchopil nefritovou kličku, stačilo dvakrát stisknout a obraz by se otevřel. Provinile se usmál, pustil zařízení a otočil se. Vždycky se otočil.
Další z tajných chodeb ho zavedla ke kovovým stupátkům. Felian po nich vyšplhal vzhůru, natáhl se pro mříž, nad níž se modralo nebe, a otevřel poklop. Opatrně vykoukl do liduprázdné ulice a vylezl ven, načež vrátil mříž na své místo. Už na sobě neměl sváteční uniformu. Vyměnil ji za šat městského ouřady – hnědé kalhoty, vestu a čapku. Po deštivé zimně přišel první slunný den a on se rozhodl vzít to do sídla císařské správy po svých. Volným krokem zamířil po dlážděné cestě. Po pravé straně měl několikametrovou zeď. Oddělovala palácové zahrady od zbytku města. Nalevo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254107
stála další, ale o něco menší zídka. Za jejím obvodem vyčnívaly chocholy datlových palem. Dům nedávno změnil majitele. Nebyl si jistý, kdo z pozemkových magnátů se stal tím šťastlivcem, ale Aurélie by to věděla. Minul několik dalších zídek, dvě vypasené kočky a arcimágův palác utopený uprostřed magnoliových sadů. Zvinovy pověstné keře zvenku nebyly vidět, Felian však otcova rádce několikrát navštívil. Bylo to ještě se Sagjidarou, tehdy byli ještě děti. Arcimág se samozřejmě zajímal hlavně o sestru. Jako každý… Přemítal, zda dům bude také jednou na prodej. Je to už dlouho, kdy otcovu „šedou eminenci“ viděl u dvora. Odbočil do platanové aleje, kterou zasadila ještě jeho babička Ojidara. Holé zdi nahradily jednopatrové kamenné domy obchodníků. Odpoledne otvíralo jen pár stánků s plátěnými markýzami. Felian odpověděl na pozdrav opálenému staříkovi, který vysedával na zápraží. Děda mhouřil oči proti slunci, z dřevěného poháru upíjel domácí víno, a o nohy se mu otíralo strakaté kotě. To, když spatřilo Feliana, opustilo místo pod lavicí. Se vztyčeným ocasem se postavilo přímo proti němu a vyčítavě zamňouklo. Felian sáhl do kapsy pro kousek slaniny. Kotě nabízené sousto zhltlo a stáhlo se zpátky do stínu. „Je Noryja doma?“ zeptal se. Stařík kývl. Felian přistoupil k protějším dveřím a zaklepal. Snad ji moc nenaštve. Po chvíli, která mu přišla zbytečně dlouhá, se objevila štíhlá, přísně se tvářící žena. „Ale, ale, kdopak to tu není?“ přivítala ho s mírnou jízlivostí. Felian vyloudil jeden ze svých lepších úsměvů. „No tak pojď dál!“ řekla. Nechal se zavést do útulně zařízeného domu. Noryja byla vdova po ševci. Už několik let žila sama, nikdy ale netrpěla nouzí. Felian znal zdroj jejích příjmů. „Sedni si, ať mi nevyneseš spaní! No, co se tak šklebíš? Copak jsi zas komu udělal?“ Poslední dvě věty pronesla k příborníku, odkud vytáhla dvě sklínky. Felian se tak mohl obdivovat pohledu na její dokonalý pas, který nedokázaly zkazit ani tři porody. „Nikomu nic, sotva jsem vstal,“ prohlásil k jejím zádům. „Hm… Mně se zdálo, že máš černé svědomí.“ Postavila sklenice na stůl a zamířila do chodby. „Och, s tebou si vždycky připadám provinile,“ zamumlal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254107
Vrátila se s lahví bez etikety. „Jsi zkažený, Feliane. Intrikuješ, klameš, bereš úplatky a vydržuješ si konkubínu. Nebo se na tom od minula něco změnilo?“ Protáhl obličej. „Ne, proč? É… já si nedám. Vážně ne, mám ještě nějaké vyřizování.“ „Přece mě nenecháš pít samotnou!“ Noryja nesmlouvavě naplnila poháry. Felian uchopil ten svůj. Nakonec proč ne? Jeho roli trochu alkoholu neuškodí. „Kde je Neculaj?“ zeptal se na pravý důvod své návštěvy. Její výraz poněkud roztál. „S Pjotrem. Neboj, nejsou sami. Pipa je hlídá.“ Pjotr a Pipa byly Noryjiny manželské děti. Nejstarší dcera se starala o čtyřletou Neculaj i šestiletého chlapce. Noryja tak měla čas šít ta svá kožená udělátka. Felian se zavrtěl. Mezi šlechtou bylo mnoho znuděných párů, které stejně jako on vyhledávaly jistý druh zábavy. „Jsou pryč?“ „Feliane, pro tebe byli pryč vždycky.“ Podíval se na tu trapičku a v duchu zaklel. Dnes svoji dceru neuvidí. Takhle ho trestá za to, že se tu minulý měsíc neukázal. „Noryjo, rád bych ti řekl, že jsem opravdu nemohl…“ „Mně to nevysvětluj!“ přerušila ho rázně. „Děti tě milují a Neculaj…“ Felian zavřel oči a zase je otevřel. Od rána se na ni těšil. Jenže Noryja byla bohyní krutosti. „U mě jsi vždycky vítán,“ našla opět řeč. „Nikdy jsi tu nebyl cizí a naše malá to dobře ví. Když přijdeš, úplně ji poblázníš. Jenomže ona tě chce vidět znovu a znovu. Je to dítě. Odmítá čekat na tvůj drahocenný čas. Brečí mi tu a Pjotr natahuje s ní. Výsosti, snažím se ti vysvětlit, že dítě není hračka, ale samostatná myslící bytost. Neculaj tuší, že nejsi jen nějaký strýček odnaproti a dost na tobě visí. Slyší to tvé vznešené uši rády? Jen se natřásej, ty kohoute, ostatní už se ti tak líbit nebude! Kolik času sis na nás udělal dneska? Hodinu nebo rovnou dvě! No tak, přiznej se, ty urozenej pokrytče!“ „É…“ Byla to sotva ta hodina, ale rozhodl se s pravdou nespěchat. Jak mohl od vlastního otce očekávat porozumění, když on sám byl otcem tak mizerným? Podvědomě stiskl dlaň, jako by v ní stále svíral nefritovou kličku. Jenomže okamžik smíření nenávratně minul. „Radši nic neříkej,“ zabručela a vyprázdnila svou sklenici.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254107