rukama, užuž se mi sbíhají sliny, nemohu však přitisknout hlavu k jejímu břichu, z něhož o překot tiká čas, nemohu se zmazat tou sladkou dobrotou, protože tu bohužel nejsem, přijíždím přece do Kysaku via Jadlinka, abych se zařadil za rakev, vystupuji z vlaku a sundávám si brýle, abych se nepořezal o obrys známého, otřískaného nádraží, z kterého drolí se omítka do ranců východňárských babek, rázem se to cizí dítě, jímž jsem byl, vydrápe k hladině mé paměti a na peróně, pod podrážkou, důvěrně zaskřípá štěrk bezpočtu prázdnin, ale co to, rychle si zase brýle nasazuji, babky nikde, do obvyklého nádražního presta vplížil se náhle jakýsi nepatřičný motiv z jiné skladby, a tu je nezbytné připustit onu zarážející skutečnost, kápnout božskou, přiznat barvu: neboť hala i nástupiště kysackého nádraží — nevěřím očím — je plná spěchajících černochů, černoši stojí ve frontách na klobásu a u pokladen a mají vesměs černé lakovky a oslnivě bílé košile, vidím je, jak přirozeně proudí vchodem a východem (tak přirozeně, jako by jen opakovali samozřejmé dráhy předešlých generací) a jak roztomile stepují u panelů s jízdními řády. A já upouštím zavazadlo do prachu perónu (bože, snad se tu jen točí nějaký film, snad jsou to všechno jen statisté v úvodní scéně muzikálu) a v strašné panice si zakrývám rukama svou ostudně bílou tvář. Tu se ke mně jeden z nich přitočí a z té tváře, zalité prudkým studem za jinakost, mi ruce zas jemně sejme: „Čekali jsme na vás. Udělejte, prosím, všechno pro to, aby byla zrušena rallye Paříž–Dakar!“ Nechápu. Co po mně chtějí? Co tu dělají? Zakoktám cosi o zmýlené. Vracím se přece do Jadlinky. Vždyť na dvoře za chalupou leží stále moje mrtvá babička. Je třeba vrátit jí konečně otcem zapomenutou podobu, je třeba přenést otce přes minové pole.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254045
Černoch (nepochybuji o tom, že se jmenuje Fred) však důrazně vrtí hlavou. „Copak vám slepec nevtloukl dostatečně do hlavy I-ťing, Knihu proměn? Vaše babička se přece převtělila v kozu a na vašem dvoře vykvetl, přes důrazné protesty místních obyvatel, jaderný reaktor.“ Najednou jsem se spatřil v černošském bělmu jako v zrcadle. Kým, čím vlastně jsem? Ne, to už nebylo ono světu žinantní, sebestředné individuum, to monstrum nedůstojně upsané peklu sladkostí, kdo tu teď stál v štěrku perónu u svého kufru, u toho dávného papundeklového kufru, s nímž se zástupně vracel z dobytého světa do Ithaky. Proměna zdála se nezvratná: znovu jsem byl mladý a štíhlý a plný energie jak paprsek světla a znovu mi plul tělem bezpočet možností, které se ve mně lákavě obracely jako stránky barevného katalogu. Vzkříšen v podobu vyrvanou času, v Podobu vyrvaného času, s čípkem nesmrtelnosti v zadku věděl jsem, že — jsa podoben všem — zas mohu být vším. Proč ne laskavým diakonem v slušivé kamilavce kdesi v přezrálé řecké krajině, co by kamenem od posvátného kamene v Delfách, od omfalu, od onoho pověstného středu světa? Proč ne básníkem, trpělivě budujícím sbírku po sbírce sakrální prostor své poetiky? Proč ne poněkud nonkomformním postmoderním prozaikem, rozhazujícím při autogramiádách mezi své čtenáře kyselé bonbóny bonmotů, proč ne úspěšným podnikatelem, neohroženým novinářem, scenáristou akčních filmů, vládním radou, šéfem sekce pro potírání narkotik při ministerstvu vnitra? Proč ne? Z prostoru svobody nebylo vyloučeno nic, avšak černoch zavřel oči a zrcadlo zmizelo. Vlna možností roztříštila se o drezínu, která právě projela kolem nás po první koleji. Z průčelí nástupiště vlály cáry volebních plakátů, vybělené sluncem, a z hlubin záchodků, v nichž jsem za-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254045
hlédl u misky s drobnými mohutnou černošku, která scatovala jak Ella, řinul se strašlivý smrad. Pochopil jsem, že odtud musím zmizet, dokud je čas. Ó utéct! Zdrhnout tak, prásknout do bot, vzít roha a kramle navrch! Jenomže na mých bedrech stále těžkla a těžkla Fredova tlapa, těžkla výhružně budoucnost o nekonečném počtu možností. A tak pozvolna, detail po detailu, jakoby ponořen do vývojky, sevřel mě znovu a ještě nezvratněji ten nepatřičný obraz, ta absurdně oživlá fotografie, do které jsem před okamžikem vstoupil z vlaku. Bylo třeba zaujmout k ní stanovisko (bylo přece krátce po volbách), vyjádřit se neprodleně k celé záležitosti, znovu a znovu ptát se po příčinách — ale já naposledy, zbaběle zažebral o odklad: „À propos…, chtěl jsem se zeptat…, nevíte náhodou, jestli jsou tu stále ještě v čekárně ony pozoruhodné, kopuleté, epochální, prehistorické musgrávky, do nichž cestující sami, přicházejíce a odcházejíce, průběžně přikládají?“ Fredova tvář, pokud bylo možno, ztemněla ještě o odstín. Zdálo se mi — ach ne! —, jako by se v pohybech černochů, křižujících prostor nádraží, objevily zlověstné rysy organizovanosti; zničehonic se k nám přitočil malý černoušek (kde jsem už jenom zahlédl ten podšitý kukuč pod baseballovou čepicí) a s radostnou silou kopl mi do kufru. Ne, opravdu nechci, nemohu vidět, jak se papundeklový duch mého otce převrátil naznak a jak se z jeho nitra o překot hrnou brambory pro paní Šimonovskou a jak ty brambory, podobné nemotorným slzám, padají do kolejiště. A ony nakonec byly to, co mnou konečně smýklo ve vzpouru: „Řekněte, kam se všichni poděli? Kde jsou? Vždyť tohle přece není vaše zem!“ Smrad ze záchodků byl v té chvíli k nesnesení. Prudce jsem zatoužil vyvětrat kysacké nádraží, interiér snu,
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254045