rukama, užuž se mi sbíhají sliny, nemohu však přitisknout hlavu k jejímu břichu, z něhož o překot tiká čas, nemohu se zmazat tou sladkou dobrotou, protože tu bohužel nejsem, přijíždím přece do Kysaku via Jadlinka, abych se zařadil za rakev, vystupuji z vlaku a sundávám si brýle, abych se nepořezal o obrys známého, otřískaného nádraží, z kterého drolí se omítka do ranců východňárských babek, rázem se to cizí dítě, jímž jsem byl, vydrápe k hladině mé paměti a na peróně, pod podrážkou, důvěrně zaskřípá štěrk bezpočtu prázdnin, ale co to, rychle si zase brýle nasazuji, babky nikde, do obvyklého nádražního presta vplížil se náhle jakýsi nepatřičný motiv z jiné skladby, a tu je nezbytné připustit onu zarážející skutečnost, kápnout božskou, přiznat barvu: neboť hala i nástupiště kysackého nádraží — nevěřím očím — je plná spěchajících černochů, černoši stojí ve frontách na klobásu a u pokladen a mají vesměs černé lakovky a oslnivě bílé košile, vidím je, jak přirozeně proudí vchodem a východem (tak přirozeně, jako by jen opakovali samozřejmé dráhy předešlých generací) a jak roztomile stepují u panelů s jízdními řády. A já upouštím zavazadlo do prachu perónu (bože, snad se tu jen točí nějaký film, snad jsou to všechno jen statisté v úvodní scéně muzikálu) a v strašné panice si zakrývám rukama svou ostudně bílou tvář. Tu se ke mně jeden z nich přitočí a z té tváře, zalité prudkým studem za jinakost, mi ruce zas jemně sejme: „Čekali jsme na vás. Udělejte, prosím, všechno pro to, aby byla zrušena rallye Paříž–Dakar!“ Nechápu. Co po mně chtějí? Co tu dělají? Zakoktám cosi o zmýlené. Vracím se přece do Jadlinky. Vždyť na dvoře za chalupou leží stále moje mrtvá babička. Je třeba vrátit jí konečně otcem zapomenutou podobu, je třeba přenést otce přes minové pole.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254045