„S tím Maderem je to nějaké divné,“ nechal se slyšet Pepe. „Dodneška jsem ho neznal, včera o něm letmo mluvil Josef, ale povídal taky něco o nějakém Chmelnikovovi.“ „Chmelnikov? Jurij Chmelnikov?“ Ožil Pepe, „To je ten vzpěrač, co před léty vyhrál někde na olympiádě, žije tu už léta, docházel na ruskou ambasádu, hrál si na pověřence. Na každého, kdo měl nějaký vliv či se do něčeho namočil, něco věděl. Někteří hošové,“ a schválně to slovo zapatlal, „z vládních stran se ho báli jako čert krucifixu, dokonce se ho obávali i někteří disidenti!“ „Proč zrovna disidenti?“ „Myslíš si, že každý z nich setrval v čistotě a naději jak lilie? Odkud si myslíš, že asi pocházely peníze na jejich činnost, tehdá ilegální, nebo podvratnou protistátní? A z něčeho taky museli žít, ne? A leckterý z nich měl sakra drahý provoz, hostiny, děvky, mejdany, úplatky! Mnozí z nich měli škraloup silnější než arktický led a báli se toho, kdo ho strhne. Votradovec do toho nahlédnul víc a vždycky hrozně nadával, když objevil někoho rádoby čistýho, u koho by tu špínu ani nehledal,“ ušklíbnul se Pepe. „Musím vypadnout!“ syknul jsem na Pepeho. Ze sklepa se právě vybatolil jeden nepříjemný známý ksicht. Jmenoval se Kalt, teď měl nějakou hodnost na kriminálce. Malý rtuťovitý človíček, s věčně umaštěnými vlasy s nápadně trojúhelníkovým obličejem. Díky němu mě provázely velké problémy, když jsem odcházel z armádní služby, protože ještě v jednadevadesátém působil u přezkumů. Kdykoliv mě vidět, tak se ke mně hlásil, jako ten nejlepší kámoš. Já v něm nic dobrého neviděl. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254027