V kluzáku, který přistál deset metrů od hotelu, seděl náš generál Soleti, který nám hlasitě nařídil, abychom nestříleli. Ze strany Němců nešlo o žádnou hrdinskou akci. Stydím se, že jsem musel zvednout ruce a vzdát se, protože mě předtím odzbrojili vlastní důstojníci. Stydím se, protože když je vám dvacet, chcete bojovat. Naštěstí Mussolini zasáhl v náš prospěch, když Němci projevili úmysl deportovat nás do Německa nebo na místě zabít. To on řekl, aby nás nechali odejít, protože ‚oni se mnou vždy zacházeli dobře‘. To byla jeho přesná slova, která jsem slyšel. Myslím, že Mussolini byl jediný čestný a loajální člověk v celém tomto hanebném příběhu. Musím říct, že Mussolini byl ‚vzorný vězeň‘. Věděl, co má povoleno dělat a jaká jsou naše kontrolní pravidla, která se nikdy nesnažil porušit. Ve skutečnosti, když se k nám někdy během strážní služby přiblížil, projevil zájem o naše rodiny a pochopení pro vyčerpávající směny, kterým jsme byli vystaveni ve dne v noci. Choval se zdvořile a přívětivě. Díky Mussoliniho ochraně se k nám Němci chovali slušně. Jeden důstojník, který tvrdil, že je Rakušan, za námi dokonce přišel a s úsměvem nám italsky řekl, že chce vyfotit skupinu u kluzáku. Tu fotografii, trochu zažloutlou, mám stále doma, ale nemám ji vůbec rád. Mors nebyl jediný, kdo pochopil, jak nepříjemná je celá situace pro Mussoliniho a že cítí určitou hořkost. Dokonce i Skorzeny usoudil, že duce „vypadá velmi špatně, možná už je nenávratně pryč“. Pocit, který ten muž 12. září na Gran Sasso evokoval jak v Morsovi, tak ve Skorzenym, byl stejný u kapitána Paola Vigneriho dne 25. července, kdy „ve jménu Jeho Veličenstva krále“ zatkl Mussoliniho u východu z vily Savoia. Kousavým jazykem, jak u něho bylo obvyklé, napsal o ducem o mnoho let později Eugen Dollmann: „Všichni, kdo ho viděli po příjezdu do Německa, řekli, že to byl unavený starý muž. I já, když jsem ho šel o měsíc později navštívit v Rocca delle Caminate, jsem si uvědomil, že jeho politické působení je nyní u konce.“ Mussoliniho kariéra skončila v Gran Sasso, v době osvobození z Campo Imperatore, ne 25. července v Římě, kdy byl sesazen. Její konec začal, když vstoupil na palubu Storchu. V tu chvíli byl jeho osud i osud Itálie v rukou Hitlera. Svoboda, kterou mu Vůdce zdánlivě vrátil, ve skutečnosti znamenala jen to, že ho odsoudil ponořit se spolu s ním do víru dějin. 11. září 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253836
1943 si Goebbels zaznamenal do svého deníku: „Z emočního hlediska by samozřejmě bylo velmi nešťastné, kdybychom Mussoliniho nemohli osvobodit. Z politického hlediska je to však věc, která mi nepůsobí velkou radost.“ Za dva dny, 13. září, se už vyjádřil syrověji: „Přestože jsem z lidského hlediska hluboce dojat osvobozením duceho, jsem velice skeptický ohledně politických výhod tohoto kroku.“ Mussolini sám ve stejné době napsal: „Považuji se ze tří čtvrtin za mrtvého muže. Nic mě nemrzí, nic nechci.“ Říkal o sobě, že je „mrtvý člověk, kterému ještě neoznámili jeho smrt“. „… odjet do Rocca delle Caminate a tam tiše čekat na konec, v nějž hluboce doufám“, to by si byl přál. Pak už před hotelem následovalo pár minut mediálního zájmu, když poručík Bruno von Kayser pořídil několik fotografií a kameraman studia UFA natočil pár záběrů do týdeníku: obojí se pak rozšířilo po celém světě a zapsalo se do historie. Gerlachův Storch mezitím vyčkával, než na jeho palubu nastoupí Mussolini. Zatímco bývalý diktátor, následovaný křičícími Němci a Italy, zamířil směrem k letadlu, ne zcela bez výhrad („Nemohli bychom jít po zemi?“ zeptal se nesměle, nedostal ale žádnou odpověď), nadporučík Schulze, který kvůli tomu předal svůj fotoaparát jednomu z vojáků, se nechal vyfotografovat z jiného místa, v bezprostřední blízkosti duceho. Vojenská operace chvíli vypadala jako nějaký piknik, odkud si člověk jako suvenýr odnese fotografii, kterou pak jednou bude ukazovat v klidu u rodinného krbu svým dětem a vnoučatům. Zatím všechno probíhalo nejlepším možným způsobem a nikomu nevadilo, že se operace na Gran Sasso odehrála v atmosféře přátelství a kamarádství. K malému průvodu se připojil i Skorzeny, který se držel co nejblíže Mussoliniho a všemožně se snažil upoutat pozornost. Kapitán SS se pak v ústraní zeptal Gerlacha, zda může nastoupit na palubu malého jednomotorového letadla i on, protože druhé letadlo řízené praporčíkem Hundtem, kterým měl odletět do Assergi, mělo potíže při přistání a neexistoval tedy žádný jiný způsob, jak by Skorzeny mohl doprovodit Mussoliniho. Kapitán Luftwaffe upozornil Skorzenyho, který trval na tom, že musí být na palubě, že ve Storchu je pouze jedno místo za pilotem a že nemá tušení, jak by se mohl na palubu vejít další člověk. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253836
Mors, s odkazem na Studentův rozkaz („Mussoliniho musí v každém případě někdo doprovázet“), uvažoval o tom, že by se vrátili do Assergi, odkud by všichni včetně duceho pokračovali na základnu po zemi. Ale také se zeptal Gerlacha, zda by bylo možné setkat se v údolí a odletět odtamtud. Byl to ale kapitán, kdo jako pilot musel převzít odpovědnost za dva cestující místo jednoho. Gerlach ve skutečnosti vůbec nedostal rozkaz odletět z Campo Imperatore s cestujícím. Natož pak se dvěma. Bylo jen na něm, jak se rozhodne a zda toto riziko podstoupí.
Nepovolený pasažér Byl to Skorzeny, kdo se odhodlal k činu. V tomto bodě se jednotlivé verze liší: buď Skorzeny převážil Gerlacha svou vojenskou hodností (i když ve vojenské hierarchii měl s pilotem stejné postavení, předpokládala se podřízenost příkazům přicházejícím od SS), nebo ho prostě přesvědčil, ale to je vlastně jedno. Gerlach po válce vypověděl, že Skorzeny v té chvíli řekl zhruba toto: „‚Prosím tě, drahý Gerlachu, vezmi mě na palubu. Máš řídit ten stroj, člověk nikdy neví... mohlo by se něco stát... víš, jednoho dne...‘ Vzal jsem ho s sebou spíš ze zdvořilosti.“ Se svolením Studenta, že se Skorzeny může akce účastnit ho pak nechal Gerlach nastoupit na palubu Storchu společně s Mussolinim. Faktem je, že rakouský důstojník vstoupil do kokpitu jako první, přičemž se usadil tak, že měl nohy opřené o opěradlo sedadla vyhrazeného pro cestující a zády se opíral o zadní stěnu kabiny. Poté nastoupil Mussolini, trochu neobratně, takže mu museli pomoci. Gerlach zatím zvažoval téměř nemožné podmínky pro start: Mussolini byl mohutný muž a Skorzeny jistě vážil přes metrák, vítr měli v zádech a prostor byl maličký: v krizové situaci raději sám odklidil největší kameny, aby měl vůbec nějakou dráhu pro vzlet. Asi patnáct mužů (byli mezi nimi jak Italové, tak Němci) pak drželo letadlo za křídla, aby se motor mohl roztočit do vysokých otáček a vytěžit maximum z jakéhosi „efektu katapultu“. Gerlach v určitém okamžiku zakřičel, aby Storch pustili. Letadlo vystřelilo dopředu, kde se ztratilo v rokli, odkud se pak odrážel 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253836