„Kulak?“ zeptal se překvapeně František. „Jak jsi na to p řišel?“ „U krámu. Kluci na mě pokřikovali, že jsem kulak.“ František chvíli přemýšlel. „No, Vojto, kulaci, to jsou velcí sedláci, co měli víc než šest‑ náct hektarů. To my nemáme.“ „A kdybysme měli? Jeden kluk říkal, že kulakům se musí všechno sebrat. Proč, strejdo?“ František si povzdechl. „Víš, Vojto, to máš tak. Teď po válce se všechno změnilo. A někdo rozhodl, že když má někdo velké hospodářství, tak ho vystěhují a ten grunt mu seberou.“ „Ale proč?“ „Vlastně ze závisti, víš? Ti, co nic neměli, nebo měli málo, takhle přišli k majetku.“ „Ale táta doma říká, že dělníci se teď mají líp, co jsou u moci komunisti.“ „A co na to říká Hanka, teda maminka?“ „Většinou se pak pohádají. Maminka říká, aby byl zticha, že ty komunisty nám byl čert dlužnej a že jemu se to mluví, když je ze zámečnický rodiny.“ František se rozesmál. „No tak to vidíš, tak táta s mámou ještě doma vedou politický boj!“ Pak si František vzpomněl. „Jo, a co to bylo za kluka, co ti říkal, že je potřeba něco lidem sebrat?“ „Já nevím, strejdo, jak se jmenuje. Takovej zrzek, pihovatej.“ „Jo, Tonda Kejzlar. No jo, to von je vůl jako fotr.“ „Jak to, vůl?“ „Ale, jeho táta je tady předseda. Ale to tomu Tondovi neří‑ kej, že táta je vůl, on za to nemůže.“ „Kdo za to nemůže, že je vůl? Tonda, nebo jeho táta, co je vůl?“ „Nemůže za to asi ani jeden, Vojto,“ smál se František a pohladil Vojtu po vlasech. „Tak mi pojď ukázat, co jsi všechno nakoupil…“
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253834