ZNIČÍM TĚ A VEZMU SI, CO JE MÉ
oči, ale nezdálo se, že by si uvědomoval cokoliv kolem sebe. Otevřel ústa a lapal po dechu. Pochopila jsem, že spadne. Vtom k němu přiskočil Hector a zachytil plnou váhu jeho těla, které se teď divoce třáslo. „Kathy, sem, hned!“ vykřikl portugalsky. Přiběhla jsem k němu a společně jsme drželi starcovo tělo. Spočíval na nás a já se bála, že ho neudržím. Nějak se nám podařilo pomalu si kleknout a spustit starce na palubu. Viděla jsem strniště na šedé pleti i pramínek krve, který mu vytékal z koutku úst od toho, jak se kousl do jazyka. Pořád se třásl, ačkoliv chvění zvolna ustupovalo. Hector si položil starcovu hlavu na kolena, držel jeho obličej v rukách, hladil ho po tvářích a mírně na něj mluvil. To už k nám přiběhl jeden člen posádky. „Potřebujeme lékařskou pomoc,“ oznámil mu Hector. „Můžete někoho sehnat?“ Pořád starci šeptal konejšivá slova. Objevil se stevard a klekl si k nám. Starcovo tělo se přestalo třást. Měl otevřené, nevidoucí oči. Hector velice jemně spustil jeho tělo na palubu. Stevard se nad ním sklonil a zkontroloval mu tep na krku. Bylo mi jasné, že je mrtvý, a rozechvěla jsem se. Sedla jsem si na paty, opřela se zády o lavičku a zavřela oči. O několik minut později jsem ucítila na nahé paži Hectorovu ruku. Zachvěla jsem se. „Nikdy jsem neviděla mrtvolu,“ přiznala jsem roztřeseně. Objal mě. „Byl starý a zemřel rychle,“ těšil mě. „Myslím, že si to ani neuvědomoval. A teď vám koupím drink.“ Otevřela jsem oči a spatřila jsem, jak zvedají starcovo tělo na nosítka. Jeho šedivé flanelové kalhoty byly v rozkroku mokré a já si všimla, jak mu z hnědé vesty trčí prsty s nikotinovými skvrnami. Viděla jsem, jak něžně se Hector choval k tomu starci v jeho posledních okamžicích, a znovu jsem si uvědomila, že vlídnost je velice důležitá vlastnost, vlastně ta nejdůležitější. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253769
Jane Lythellová
Hector se vrátil se dvěma plastovými kelímky brandy a oba jsme seděli na palubě zády opření o lavičku. Na šíji jsem cítila vánek, na obličeji slunce a pod stehny vibrování lodi. Slyšela jsem pleskání vln a skřek ptáků nad hlavou. Brandy se mi propalovalo hrdlem do žaludku a velice silně jsem si uvědomovala Hectorovu přítomnost vedle sebe. Celé tělo mi tepalo životem. Ten stařec byl mrtvý a já živá. Následující den jsem se setkala s Hectorem u Mosteiro dos Jeronimos. Bylo poměrně časně a nebylo tu mnoho lidí. Podíval se na mě a tiše se zeptal: „V pořádku?“ Přikývla jsem a rychle jsem promluvila, abych zakryla, že se mi najednou nedostává dechu. „Tohle je podle mě jedna z nejkrásnějších staveb na světě.“ Procházeli jsme křížovou chodbou a prohlíželi si podrobnosti výzdoby. Na klenbě každého oblouku i na každém štíhlém sloupu jsme viděli jedinečná díla kameníků: zmučené i božsky krásné obličeje, girlandy květů a ovoce, bájná i reálná zvířata. Slunce vrhalo na kamenné stěny a podlahy fantastické stíny. Strávili jsme tu pět hodin a Hector objevoval pořád další a další detaily, které chtěl vyfotit. Zatímco pracoval, procházela jsem se kolem a zapisovala si poznámky. Uprostřed arkády se rozkládá zahrada – je to dokonalá středomořská zahrada s křižujícími se cestičkami, nízkými keři a trojúhelníkovitými plochami vysypanými štěrkem mezi nimi. Sedla jsem si na lavičku a cítila klid i štěstí. Pak jsem na štěrku zaslechla Hectorovy kroky. „Dlužím vám ty mušle,“ řekl. Byl to maličký podnik – zvenku byste ani nepoznali, že jde o restauraci. Hector objednal mušle a k nim láhev bílého vína. Přinesli nám chleba, zelené olivy a mističku olivového oleje. „Teď můžeme vyřídit i to Porto,“ navrhl, odlomil kousek chleba, namočil ho do oleje a začal žvýkat silnými bílými zuby, vepředu trochu křivými. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253769
ZNIČÍM TĚ A VEZMU SI, CO JE MÉ
„Výborně. Vaše agentka si nebyla jistá, jestli budete mít volno.“ „Něco mi přesunula. Tohle je velký projekt, viďte?“ „Ano. Celoroční seriál o památkách světového dědictví. Těch evropských.“ „To vás zaměstná…“ Číšník nám přinesl rendlík s horkými mušlemi a dvě široké mísy. Hector nabral naběračkou černé mušle, dal mi je do mísy a zalil je mléčně žlutou tekutinou. „Obrovské množství česneku, přesně jak to mám rád,“ pochvaloval si. „Já taky, ačkoliv mám v sobě ty zvláštní anglické obavy ohledně česnekového pachu.“ „Česnek je zdravý.“ „Já vím. Jenže když ho sníte hodně, pronikne vám kůží i do potu, a to je pro nás, upjaté Angličany, trochu moc.“ „Jste ale i Portugalka, ne?“ „Ano, po mamce…, a pokud jde o jídlo, jsem vyloženě po ní.“ Oba jsme spokojeně jedli a mezi námi rostla hromádka prázdných lastur. „Pracujete i mimo Portugalsko?“ zeptala jsem se. „Ano, docela často ve Španělsku a někdy v Brazílii…“ „Líbí se vám práce v zahraničí?“ „Ano, ale moc mě bavilo fotografovat dnes v Mosteiru, ačkoliv vím, že se tam fotilo už tisíckrát. Rád myslím na ty kameníky, z nichž každý vytvořil jedinečné dílo. Musel to být pěkný pocit, vědět, že ty reliéfy tu budou dlouho po jeho smrti.“ „Ano, jako jeho osobní pomník… Ten stařec na lodi mi připomněl babičku. Často na ni myslím, když jsem tady. Trochu z ní šla hrůza.“ „Ach, taky jsem měl jednu takovou.“ „Vážně? Moje milovala světce, hlavně Antonína Lisabonského. Vyprávěla mi pohádky na dobrou noc, ale její hrdinové nikdy nebyli princové proměnění v žáby; 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253769