mě, že za 40 minut musí být zpátky u svých přátel, kteří na něj čekají ve vedlejší pivní hale. Další rána. Nějak bláhově jsem se domnívala, že když už se konečně setkáme, alespoň trochu si to užiju. Než jsme se ale dostali přes tlačenici dovnitř, než jsme sehnali dvě volná místa, než nám přinesli pivo, už bylo pomalu na čase, aby se zvedl a šel. Ovšem něco jsem stihla. Jak jsme tak seděli vedle sebe, v jeden moment jsem ho políbila. Neuhnul a mé políbení opětoval, nicméně to vyšlo ode mě. Jako neovladatelná reakce odkudsi z hlubin mých zvířecích pudů. Hlavou mi běželo: Aspoň to, aspoň to. Zkoumavě se na mě podíval a pravil: „Už budu muset opravdu jít, což mě velice mrzí, ale co kdybychom se setkali večer?“ Musela jsem se ovládnout, abych mu nevisela na rtech, a cítila jsem, že se mi do mého vystresovaného těla a mozku začíná vracet trocha krve a chuť do života. Nadšeně jsem souhlasila. No a kam se poděl můj smysl pro tyhle hry? Další chyba. Věděl, že mě má jistou. Z mé strany byly karty na stole, a z jeho karet jsem nezahlédla jedinou. Domluvili jsme se, že se setkáme na témže místě. V devět. Požádala jsem ho, aby přišel včas. Cestou do Georgenstrasse jsem zavolala Andree. V rychlosti a dost zmateně jsem se jí svěřila s celou zapeklitou historií vývoje kauzy Mark. Byla ze mě totálně vyšokovaná. „Já tě vůbec nepoznávám, Terezo, ty jsi snad úplně dementní“, „Jako to vážně?“ a „Děláš si srandu?“ byly některé z mnoha okouzlujících vět, kterými mě obdarovala. Jak jsem od té čúzy mohla čekat pochopení? Je tupá
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253711
jak poleno. Radila mi, abych okamžitě přijela do Prahy, což jsem odmítla. Přece teď neodjedu. „A co si myslíš, že se stane?“ nedala si pokoj. „No třeba ale ke mně trochu něco cítí, nebo se mu líbím, ne?“ ozvala jsem se nejistě. Na opačném konci se ozvalo mohutné zafunění. „No, nemám pocit, že by z tebe byl na větvi. Ale jak chceš, tak si to užij.“ Pravda je, že moje city k Markovi se zdály být tak osudové, že se mi nechtělo věřit v jejich jednostrannost. Copak tohle není nějaké znamení? Je to osudové vedení? Či osudové zblbnutí? Dala bych všechno, abych zjistila, co si o mně myslí. Není to žádné ucho. Vím, že mu je třicet sedm let. Ale co je tohle za hry? Kdyby mě chtěl jen dostat do postele, toho už mohl docílit dávno. Pokud se mu nelíbím, proč tohle všechno podniká? Stala jsem se snad obětí nějakého obludného experimentu? To vylučuji, protože mi to připadá jako naprostý nesmysl. Kdyby byl tak pošahaný, předpokládám, že by už někde dávno seděl ve svěrací kazajce. Nevím, co si o něm mám myslet. Moc by mi pomohl, kdyby mi řekl: „Nemám zájem“, prostě bych to brala jako fakt a nějak bych se s tím vypořádala. Sice blbě, ale asi by to šlo. Jenže takhle mám pořád pocit, že je tam nějaká naděje, a připadá mi, že zabředávám do čím dál většího marastu. Třeba se to večer rozlouskne a celý tenhle blázinec skončí. Asi po hodině jsem začala být trochu optimistická a jen co jsem dorazila do toho prťavého azylu, začala jsem s velepřípravami na večer. Kurt se na nic neptal a jen mě zvědavě pozoroval. Mně se zdálo, že se čas zcela zastavil a že snad nikdy nebude devět. Asi 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253711
stokrát jsem se převlékla a nakonec jsem zvolila krásné černé mini šaty a luxusní lodičky na vysokém podpatku. Makeup jsem úplně vymazlila. No byla jsem fakt k sežrání. Mark by byl totální blázen, kdyby mi nepodlehl. Ještě jsem se „osprchovala“ svým oblíbeným Bulgari parfémem a pak už byl konečně čas vyrazit. Mimochodem, na bradě mi rostl asi půl centimetru dlouhý tuhý chlup. Všimla jsem si toho náhodou, když jsem si u okna nanášela mascaru, protože Kurtova koupelna má příšerné osvětlení. Mně se takové odpornosti nestávají. Vytrhla jsem ho pinzetou a doufám, že si ho Mark nevšiml. Snad se to už nebude opakovat. To musí být tím stresem! V hlavě se mi rozjela celá série uspokojivých scénářů, jak by mohl večer probíhat, a zanedlouho jsem stála před svým „oblíbeným“ pivním megastanem. Dorazila jsem o čtvrt hodiny dřív, normální lidé už byli pryč a co chvíli mě obtěžoval nějaký opilec. Konečně bylo devět, ale Mark nikde. Po deseti minutách jsem mu napsala, kde je. Žádná odpověď. Opět se mi udělalo psychicky a fyzicky zle, jako kdyby šlo o život. Ten člověk mě totálně zničí. Volala jsem mu. Nebral to. Rozbrečela jsem se, potichu, abych neštkala jako hysterka. Čekala jsem dalších deset minut a odešla jsem. Po pěti minutách mi volal, kde jsem. To už jsem ale dorazila téměř do centra, navrhl tedy, že se sejdeme tam. Za dvacet minut na Karlsplatzu. Byla jsem tam. Nepřišel a napsal, že to nestihne. Doplazila jsem se do Georgenstrasse a zhroutila jsem se na svoji zaprášenou matraci. Kde jsou mé valeriánky? Nakapala jsem si třicet kapek. Mám pocit, že mi trochu pomáhají.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253711