nevyskytuje; neví, co by říkal truchlícímu bratrovi, a pro jistotu si zachovává odstup; šokuje ho moje chování a nedokáže se mi podívat do očí… Zabil mi dceru a sedí za mřížemi. Začínám hysterčit. Nejdřív jsem podezírala Doma a teď i jeho bratra. Ta představa je směšná. Jaký by měl Max důvod ublížit některému z našich dětí? Proč by mě chtěl přinutit, abych si mezi nimi vybrala? Nikdy by ho ani nenapadlo mě takhle trápit. Dom mi sice vytýkal, že je Aidan můj oblíbenec, to ale nebyla pravda a Max si nic takového určitě nemyslel. Býval s námi dokonce častěji než Dom a měl rád celou naši rodinu. Vídala jsem to na vlastní oči téměř každý den. Skoro jsem nezažila večer, kdy by s námi Max neseděl u stolu. Myslím na poslední takový případ, který si vybavuju, probírám se podrobnostmi, hledám vodítka, která by snad vysvětlovala, proč nás Max všechny podle všeho opustil… „Super kvádro.“ Max odstrčil svůj talíř a ukázal steakovým nožem na Doma, který vstoupil do kuchyně a znaveně si promnul obličej. „Už jsi tady zas?“ „To u nás ve fitku nóbl kvádra moc nevyužijem. Teplákovky se holt nešijou na míru v luxusních krejčovstvích. Znám ale…“ „Max za mě dneska vyzvednul děti ze školy,“ skočila jsem mu nervózně do řeči, jelikož jsem vycítila, že rozjíždí jeden ze svých svérázných monologů; všimla jsem si, jak už Dom podrážděně zatíná čelisti. „Mě totiž… hrozně rozbolelo břicho.“ Chytila jsem se za břicho, aby moje výmluva působila věrohodněji. Ve skutečnosti mě bolela žebra od toho, jak mi je Dom málem rozdrtil, když se včera pozdě v noci vrátil z golfového klubu a prohlásil, že je načase, abych si zas projednou splnila manželské povinnosti. Z té vzpomínky jsem dosud
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253706