Page 1

/ 98 platí vlastně o paměti. Na čerstvosti této paměti zakládá se přednost individuální i společné historie novější před starší.22 Přítomnost podává sociologovi a historikovi jiné prameny než minulost. Nejenže prameny vůbec, čím dále se dostáváme do minulosti, jsou nepočetné a  kusé, kdežto přítomnost poskytuje pramenů mnoho, až mnoho, také kvalita pramenů je různá; v přítomnosti (v době nové) máme zejména svědectví lidí jednajících samých, svědectví přímé, máme celé soustavy filosofické a  politické, jak ten onen pojímal svět, co v  něm chtěl, máme autobiografie úplné neb alespoň vlastní výklad plánů životních nebo jednotlivých dob a podniků; z minulosti starší a dokonce nejstarší máme pořád více svědectví nepřímých, až konečně jen zbytky, a sice pravidlem hmotné zbytky činnosti kulturní. Ze zbytků, úryvků těch usuzuje sociolog a historik celkový stav podobně jak archeolog z kosti jedné vytvořuje celé předpotopní zvíře. Tato metoda nejen v biologii, ale také v sociologii a historii spočívá na představě konsensu: v biologii v organismu je jistá harmonie mezi jednotlivými orgány a částmi, v dané společnosti v dané době je obdobně konsensus sociální, celkový stav společenský a stupeň kulturní, pro který určitý jev má význam, jak říkáme, symptomatický (symptomatologický). 20. Dějiny kulturní a filosofie dějin. Mluvíce o historické metodě, musíme se několika slovy dotknout historie vůbec. Historie posud hlavně se pojímala jako dějiny politické, vlastně politiky zahraniční; byla povýtce dějinami válek a biografií tzv. velikých mužů politických, vojevůdců, zákonodárců, panovníků. V novější době objem dějin stále se rozšiřuje. Politika počíná se pochopovat jako soujev s jevy ostatními; historie stává se také historií literatury, filosofie a věd, umění, náboženství a církve atd. a nejnověji zejména také poměrů hospodářských. Posud historiky a lidi vůbec zajímalo více to, co bilo a bije do očí; počínáme lépe analyzovat motivy a vůbec žití niterné; chceme vědět, co k té oné válce vedlo, válka sama a její okázalé epizody již má interes menší.23 22)  O evidenci paměti srv. Meinong, Zur erkenntnisstheoretischen Würdigung des Gedächtnisses, Vierteljahrsschrift für wissenschaftliche Philosophie, 1886 (X, 1). 23)  Dávno před Bucklem napsal Šafařík: „Jest to odvěčná vada historie, že obyčejem obecné chátry vždy raději obracuje zřetel svůj ke zevnitřním, hlučným, krvavým, na smysly tuze dorážejícím činům nežli k bohulibým úkazům vnitřního života národů, že vždy hojněji vypravuje o krutých bojech, násilných podmanitelích a potlačitelích, plenitelích a zhoubcích nežli o mírných zaměstnáních, domácích ctnostech, vzdělavatelích rolnic a polí, milovnících tichých

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253452


4 . P odstata a m e toda so c iologi e

/ 99

Dnes zajímá nás všecek obsah žití společenského a netoliko ojedinělé jevy nápadné, nýbrž jevy všecky a právě jevy nenápadné. Toto rozšíření zájmu historie na událostech nepolitických a  nevojenských nedělá z historie, jak se myslívá, sociologii – to je vědeckost historie a sociologie zároveň; rozdíl sociologie a historie je rozdílem vědy abstraktní a příslušné vědy konkrétní. Často se tato novodobá historie zove historií kulturní. Běží o to, co se tu rozumí kulturou: buď všecek život společenský vůbec, aneb speciálněji vedle života politického, vojenského obzvláště mravy, mravnost a život duchový vůbec. V tomto užším slova smyslu užívá se slova kultura nebo civilizace pod vlivem literárního humanismu.24 Také historie kulturní je historií, tj. konkrétní vědou sociální, ať už je všeobecnou nebo speciální. Sociologie ve své části dynamické (filosofie dějin) liší se od všeobecných dějin kulturních podle vyložených zásad klasifikace věd. Sociologie musí být historikovi jako všem odborníkům konkrétních věd sociálních hlavní vědeckou přípravou.25 21. Historie se specializuje. Realismus kontra historismus. Tou měrou, kterou se pojem historie takto rozšiřuje, také se zároveň a navzájem zužuje; totiž: vedle a již na místě staré historie vznikají speciální oborové historičtí. Tím se pojem historie valně pozměňuje, mnohem více než např. historickým materialismem, o němž historikové vedou dosti nevěcné, protože sociologické přípravy postrádající diskuse. Dnes právě kdekterý obor a pojem je vzdělán historicky; máme historii jednotlivých organizací společenských (států, církví atd.), jednotlivých věd, umění a  vůbec všeho, a  z  této specializace vyrůstá novou syntézou historie všeobecná. Tato nová všeobecná historie umění a řemesel, obchodu a kupectví, učitelích lidu, rozšiřovatelích nauk, že nám vždy ochotněji maluje černou krví lidskou hojně vypestřenou, a protož důraznější nežli bílou, přitom však jednotvárnější národního života stranu. – Vysokost a jasnost místa, kteréž tento neb onen národ v historii člověčenstva zaujímá, nezakládá se pouze na množství vítězných a krvavých bojů, před stolicí vyššího soudce nežli jest klátivý rozum náš, i tiché domácí ctnosti majíť svou cenu“ (Slovanské starožitnosti, 1864, I, 577, 581). 24)  Němci píší pravidlem dějiny kulturní, Angličané a Francouzové dějiny civilizace. 25)  Např. tento poměr sociologie a historie (kulturní) vidí se na pokusu Breysigově Kulturgeschichte der Neuzeit: tu se (I. sv.) ad hoc podává náčrt hlavních sociologických základů, třebaže se to jmenuje jinak (Umrisse einer historischen Staats- und Gesellschafts-, Kunst- und Wissenschaftslehre).

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253452


/ 100 liší se od starší historie všeobecné obdobně jako nová filosofie, vyrůstající ze speciálních věd, od filosofie staré. Novum je v obojím případě ta speciální propracovanost a metodická syntéza celku z jednotlivých částí. Moderní historik takto stává se (obdobně jako moderní filosof ) odborníkem. Teď už nestačí historikovi, aby si osvojil tzv. pomocné vědy historické (paleografii atp.), historik má svůj zvláštní sociální obor, část nebo celek společenského života a  vývoje. Má-li podávat historii státu, žádáme, aby rozuměl svému předmětu, tj. státu, jako si nemůžeme představit historika matematiky, jenž by nerozuměl matematice; historik všeobecný pak musí odborně rozumět společenskému životu. Namnoze se, pravda, na tento obor zapomínalo, kladl se důraz na „historii“, tj. na vývoj, ale není vývoje bez věcí, které se vyvíjejí: realismus kontra historismus. Ten zvláštní historický dualismus, to odtrhování přítomnosti od minulosti a to zvláštní kouzlo minulosti přestává a se ztrácí. Smysl historický, který se připisuje člověku modernímu naproti staršímu, nespočívá v historismu upřílišeném – nelze to dost z různých hledisek naopakovat. Předmětem studia historického není jen vývoj a jeho zákony, ale také společenský řád, rovnováha společenských sil, uplatňující se ve vývoji stálém. Stručně řečeno: historik postřehnout a pochopit chce také moment statický. Ba myslím, že pochopení tohoto momentu je úsilím všeho myšlení. Po stránce metodické řečená metoda stupničního srovnávání současných studií vývojových zesiluje ten smysl pro statický moment historie. Přepínáním hlediska statického a srovnávací metody stupniční u některých sociologů historie zase se až ztrácí; obzvláště u těch, kdo společnost pokládají za organismus.26 22. Syntetický ráz sociologie. S  deduktivní metodou historickou souvisí syntetický ráz sociologie. Jistě je v sociologii také analýzy třeba; ale vlastní ráz sociologie je syntetický. Sociolog musí podávat obrazy celkových stavů společenských a  líčit jejich posloupnost; sociolog způsobem zvláštním a vydatným užívá fantazie. Že by věda nepotřebovala fantazie – to, myslím, dnes už nebude tvrdit žádný logik; najisto by toho nemohl tvrdit o socio­ logii. V té příčině již Proudhon o úkolu fantazie pro sociologa a politika 26)  Např. Spencer nepodává žádnou filosofii dějin, celé jeho myšlení je více statické než dynamické; de Greef podobně historii redukuje na metodu (historickou) ap. j. O historii všeobecné a poměru k etnografii (historie „etnografická“) atp. viz v dějinách sociologie.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253452

Národ a dějiny jako sociologický problém (Ukázka, strana 99)  
Národ a dějiny jako sociologický problém (Ukázka, strana 99)