Urbanizace českých zemí proběhla v podstatě ve 13. století. Nejdříve se města šířila ze Slezska na severní Moravu. Snad v roce 1213 byl vysazen Bruntál, krátce poté Uničov. Jako městská obec se před rokem 1224 ustavila Opava, roku 1226 vzniklo v předpolí významného knížecího hradu město Znojmo. V téže době se již první městské lokace objevily také na území Čech (Hradec Králové, Litoměřice, Kladruby). Znalost městského zřízení postupovala ze Slezska přes Kladsko do Polabí, dále ze Saska, Chebska a bavorské Horní Falce. Podle uherských vzorů byl vysazen Hodonín na jihovýchodní Moravě. Ve třetím desetiletí 13. století se konstituovalo pozdější Staré Město pražské a posléze Brno i Olomouc, teprve doba Přemysla Otakara II. i Václava II. však řadu českých a moravských měst kvalitativně rozšířila. Významným počinem bylo v polovině 13. století založení Jihlavy, která se stala centrem dynamicky se rozvíjejícího horního revíru, v jižních Čechách na sebe upozornila velkorysá lokace Českých Budějovic (1265). Hospodářsky nejvlivnější města kolem sebe vytvářela infrastrukturu vesnického osídlení, takže v některých oblastech lze již od sklonku 13. století hovořit o skutečných městských regionech. Za prvních Lucemburků už docházelo k zakládání významnějších obcí jen zřídka, nejvýznamnější fundací bylo Nové Město pražské (1348). Dobré výchozí podmínky se nabízely zvláště tam, kde budoucí město navazovalo na starší osídlení pod knížecím správním hradem (Hradec Králové, Litoměřice, Žatec, Brno, Olomouc, Znojmo aj.). Čerstvá městská obec tu mohla na vyšší úrovni pokračovat ve střediskových funkcích staršího hradského centra, mohla využívat a dle svých potřeb přetvářet starší sídelní strukturu ve svém zázemí. Jindy vrchnost zakládala své město na „zeleném drnu“. Takové městské sídliště obvykle mívalo pravidelný půdorys (České Budějovice, Litovel, Uherské Hradiště aj.), pracněji si však vydobývalo své hospodářské pozice. Výraznou dominantou většiny měst býval farní kostel. Ve větších městech vznikaly kláštery minoritů a dominikánů, tvořící obvykle součást městského opevnění. Městská zástavba bývala zpočátku jednoduchá, s velkým podílem dřeva a hlíny, teprve až po delším čase docházelo k budování gotických kamenných staveb. Aby se města hospodářsky prosadila a v leckdy tvrdé soutěži s okolní šlechtou uhájila svou existenci, vybavoval je panovník různými privilegii. K základním výsadám patřilo právo trhu, ať týdenního, či posléze výročního, jehož udělování bylo známkou dosažené prestiže. Soustředěním veškerého tržního obratu ze širokého okolí do areálu městského tržiště a diktováním cen začala města zneužívat své převahy nad vesnicí. Další opatření, které mělo posilovat různé městské „monopoly“, bývalo mílové právo (zákaz živností a krčem na míli od města), k častým svobodám se dále řadilo právo stavět hradby nebo právo nucených cest (obchodníci museli projít městem a nabídnout své zboží na místním trhu). Pokud město postihly válečné události nebo živelná katastrofa, neboť zvláště o požáry nebyla v dřevěné zástavbě nouze, osvobozovala vrchnost své město i jeho měšťany od rozmanitých platů a povinností. Každé město se muselo o svá práva a výsady brát individuálně, každé se prosazovalo samostatně. Královská města, často navazující na starší hradská centra, se obvykle uplatnila jako skutečná hospodářská centra přilehlých regionů. Naproti tomu většina šlechtických nebo klášterních měst zůstávala ve svém vývoji omezena a nepřerůstala úzce lokální rámec. Koncem 13. století nastávala další etapa, kdy z konkurenčních důvodů vznikaly ekonomicky podmíněné spory mezi samotnými městy. Týkaly se vymezení trhových okruhů, výnosu z obchodu či termínů výročních a týdenních trhů.
98
J osef Ž emlička
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253451