Urbanizace českých zemí proběhla v podstatě ve 13. století. Nejdříve se města šířila ze Slezska na severní Moravu. Snad v roce 1213 byl vysazen Bruntál, krátce poté Uničov. Jako městská obec se před rokem 1224 ustavila Opava, roku 1226 vzniklo v předpolí významného knížecího hradu město Znojmo. V téže době se již první městské lokace objevily také na území Čech (Hradec Králové, Litoměřice, Kladruby). Znalost městského zřízení postupovala ze Slezska přes Kladsko do Polabí, dále ze Saska, Chebska a bavorské Horní Falce. Podle uherských vzorů byl vysazen Hodonín na jihovýchodní Moravě. Ve třetím desetiletí 13. století se konstituovalo pozdější Staré Město pražské a posléze Brno i Olomouc, teprve doba Přemysla Otakara II. i Václava II. však řadu českých a moravských měst kvalitativně rozšířila. Významným počinem bylo v polovině 13. století založení Jihlavy, která se stala centrem dynamicky se rozvíjejícího horního revíru, v jižních Čechách na sebe upozornila velkorysá lokace Českých Budějovic (1265). Hospodářsky nejvlivnější města kolem sebe vytvářela infrastrukturu vesnického osídlení, takže v některých oblastech lze již od sklonku 13. století hovořit o skutečných městských regionech. Za prvních Lucemburků už docházelo k zakládání významnějších obcí jen zřídka, nejvýznamnější fundací bylo Nové Město pražské (1348). Dobré výchozí podmínky se nabízely zvláště tam, kde budoucí město navazovalo na starší osídlení pod knížecím správním hradem (Hradec Králové, Litoměřice, Žatec, Brno, Olomouc, Znojmo aj.). Čerstvá městská obec tu mohla na vyšší úrovni pokračovat ve střediskových funkcích staršího hradského centra, mohla využívat a dle svých potřeb přetvářet starší sídelní strukturu ve svém zázemí. Jindy vrchnost zakládala své město na „zeleném drnu“. Takové městské sídliště obvykle mívalo pravidelný půdorys (České Budějovice, Litovel, Uherské Hradiště aj.), pracněji si však vydobývalo své hospodářské pozice. Výraznou dominantou většiny měst býval farní kostel. Ve větších městech vznikaly kláštery minoritů a dominikánů, tvořící obvykle součást městského opevnění. Městská zástavba bývala zpočátku jednoduchá, s velkým podílem dřeva a hlíny, teprve až po delším čase docházelo k budování gotických kamenných staveb. Aby se města hospodářsky prosadila a v leckdy tvrdé soutěži s okolní šlechtou uhájila svou existenci, vybavoval je panovník různými privilegii. K základním výsadám patřilo právo trhu, ať týdenního, či posléze výročního, jehož udělování bylo známkou dosažené prestiže. Soustředěním veškerého tržního obratu ze širokého okolí do areálu městského tržiště a diktováním cen začala města zneužívat své převahy nad vesnicí. Další opatření, které mělo posilovat různé městské „monopoly“, bývalo mílové právo (zákaz živností a krčem na míli od města), k častým svobodám se dále řadilo právo stavět hradby nebo právo nucených cest (obchodníci museli projít městem a nabídnout své zboží na místním trhu). Pokud město postihly válečné události nebo živelná katastrofa, neboť zvláště o požáry nebyla v dřevěné zástavbě nouze, osvobozovala vrchnost své město i jeho měšťany od rozmanitých platů a povinností. Každé město se muselo o svá práva a výsady brát individuálně, každé se prosazovalo samostatně. Královská města, často navazující na starší hradská centra, se obvykle uplatnila jako skutečná hospodářská centra přilehlých regionů. Naproti tomu většina šlechtických nebo klášterních měst zůstávala ve svém vývoji omezena a nepřerůstala úzce lokální rámec. Koncem 13. století nastávala další etapa, kdy z konkurenčních důvodů vznikaly ekonomicky podmíněné spory mezi samotnými městy. Týkaly se vymezení trhových okruhů, výnosu z obchodu či termínů výročních a týdenních trhů.
98
J osef Ž emlička
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253451
Města se od venkova lišila především vnitřní organizací. Společný život relativně velkého počtu lidí v sevřeném městském prostoru kladl vysoké nároky na právní jistoty; na vyřizování dědických a majetkových záležitostí, hájení svobod měšťanů, souzení a trestání kriminálních přečinů a zločinů. Na rozdíl od zbytku země se městské prostředí řídilo městským právem. Toto právo nebylo jednotné, ale různilo se podle několika vzorů. Většina měst v severní polovině Čech i na severní Moravě se vázala k právu města Magdeburku, jehož domácí autoritou byly v Čechách Litoměřice. Z jihoněmeckých vzorů odvozovalo svá práva Staré Město pražské, z práva Vídně a rakouských měst vycházelo právo města Brna. V přemyslovské části Slezska a na severní Moravě se poměrně hojně uplatnilo právo města Hlubčic (dnes Głubczyce v Polsku). Pro hornická města byl důležitý okruh práv města Jihlavy. Největší váhy a prestiže od počátku dosahovala královská města. V jejich čele stál rychtář jako králův úředník. Řídil nejen městskou správu, ale předsedal také městskému soudu. Vedle rychtáře se posléze jako sbor vlivných měšťanů ustavila městská rada, kterou v královských městech pravidelně obnovoval panovník. Právě z městských rad, ovládaných kupeckým a finančním patriciátem, vycházel tlak na rozšíření městské samosprávy. Teprve před polovinou 14. století se poměr mezi radou a rychtářem zvrátil ve prospěch měšťanstva. Jako nejbohatší vrstva se ve velkých městech prosazoval patriciát zabývající se hlavně dálkovým obchodem nebo finančním a horním podnikáním. Díky svým hospodářským pozicím si nárokoval vliv na řízení města a městských záležitostí, čímž se dostával do sporů s řemeslnictvem, tvořícím základ městské společnosti. Jelikož patriciát si dlouho udržoval německý ráz, a naopak řemeslnictvo hovořilo převážně česky, promítalo se vzájemné sociální napětí posléze i do národnostní oblasti. Ráz městské výroby a její ochranářská opatření postupem času nutily řemeslnictvo k různým formám sdružování. Nejprve vznikala bratrstva s náboženským určením, od sklonku 13. a v průběhu 14. století pak cechy složené z mistrů stejných nebo příbuzných oborů. Prostřednictvím těchto sdružení zasahovali řemeslníci stále výrazněji do života svých obcí. Na nejnižší příčce rozvrstvené městské společnosti stanuli námezdníci, sluhové, pacholci a děvečky. Jelikož zaopatření starých a nemocných lidí zůstávalo po celý středověk na nízké úrovni a špitálů bylo jen málo, končívali často mezi žebrajícími mrzáky. Dynamickému rozvoji hospodářských vztahů dlouho neodpovídaly prostředky směny. Časté stahování denárů a jejich výměna za „nové“ peníze obvykle horší kvality podvazovaly důvěru v raženou minci. Upozorňovali na to již současníci. Stav se nezměnil ani masovou ražbou brakteátů ve 13. století. Proto se v běžných platbách stále užívalo neraženého kusového stříbra váženého v hřivnách. Předpoklady pro zlepšení se začaly rýsovat po objevech stříbra v okolí Jihlavy, teprve však vydatné stříbrné žíly odhalené za Václava II. poblíž cisterciáckého kláštera v Sedlci zahájily novou etapu českého hornictví a mincovnictví. Přímo nad důlními štolami takřka přes noc vzniklo nové lidnaté královské město – Kutná Hora. Brzy se sem začalo stahovat množství horníků z celé střední Evropy. Nároky na organizaci kutacích prací zároveň vyvolávaly potřebu zavést do nich jednotný právní řád. Z podnětu Václava II. byl pro Kutnou Horu sestaven horní zákoník (Ius regale montanorum). Jeho tvůrce, italský právník Gozzius z Orvieta, v něm využil starších zkušeností jihlavského práva. V roce 1300 uskutečnil Václav II. i radikální mincovní reformu. Ražba nové, tentokrát již stálé mince se soustředila do hlavní královské I V. Č eský stát za přemyslovských knížat a králů
/ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253451
Líc a rub pražského groše
mincovny v Kutné Hoře. Stříbro odtud mělo vycházet jen v podobě pražského (českého) groše, který se dělil na 12 menších penízů. Stal se základem měnového systému v českých zemích na několik příštích staletí. Během relativně krátkého času tak proběhly změny, které se jinak protahovaly na celé věky. Společnost prošla transformací, která doznívala ještě za prvních Lucemburků. Přestávalo platit učení o trojvrstevném světě válečníků, kněží a rolníků. Na scénu dějin vstupoval sebevědomý měšťan. Úspěch se začínal poměřovat nejen urozeností, jak tomu bylo dříve, ale také bohatstvím a ziskem. Nové prvky myšlení lze vysledovat také u šlechty. Družiník a velmož „doby knížecí“, který žil ve valné míře z knížecích, tj. „státních“, důchodů, se stával řádnou pozemkovou vrchností. Špičky „nové“ pozemkové šlechty sice vykazovaly návaznost na okruh někdejších dvorských a hradských hodností, své statky však držely a vlastnily dědičně. I to patřilo k podstatným výsledkům 13. století. Nejlepší vyhlídky na dosažení velkého pozemkového jmění se otvíraly hlavně velmožským rodinám, které nejprve sílily v závětří knížecí přízně. Jejich představitelé bývali nositeli kastelánských hodností a jiných vysokých beneficií, takže ve vhodných časech mohli využívat svého úředního postavení k soukromým záborům. V průběhu 13. století se z nich vytvářela vlivná skupina panstva. V Čechách se k předním rozrodům zařadili jihočeští Vítkovci, kteří se posléze rozštěpili v pány z Rožmberka, Hradce ( Jindřichova), Landštejna a Ústí. V severovýchodních Čechách ze z Hrabišiců vyvinuli Rýzmburkové, dále to byly rozrody Markvarticů (z Vartenberka, Valdštejna aj.), Ronovců (z Lichtenburka, z Lipé, z Dubé aj.), Buziců (z Valdeka, Házmburka aj.), Bavorů ze Strakonic, Švamberků a mnohých dalších. Na Moravě se ujali nejvýznamnějších pozic páni z Pernštejna, Boskovic, Kunštátu, Cimburka, Žerotína a jiní, ale také rody s širším českomoravským záběrem (z nich nejproslulejší byli Šternberkové). Svým politickým vlivem i rozsahem majetku zatlačovaly tyto rody do pozadí masu nižší šlechty, pro niž se později vžíval název vladykové, zemané nebo rytíři.
100
J osef Ž emlička
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253451