l
l
l
O zhoršení vztahů mezi bezdomovci nepochybuje ani 47letý Z., který žije na ulici 20 let: „Já si myslím, že dřív byli lidi na ulici takový jako by semklý, jakože si víc pomáhali, že drželi víc při sobě. Dřív, když se něco přineslo, tak se to poctivě rozdělilo mezi všechny, dneska se na to sesypou a ta bezohlednost je tam větší.“ Stejný názor má i 49letý R., který je na ulici 20 let: „My jsme všichni dělali pro všechny (na squatu), neexistovalo, že někdo by šel třeba na kontejnery a šel by sám na sebe. Víceméně jsme jeli všichni tzv. kolchoz, všichni jsme měli zkrátka všechno společně a byla tam sranda. Teď spíš každej myslí sám na sebe.“ A také 51letý V., který je na ulici 10 let: „Teď je o hodně větší dravost ve smyslu někde něco urvat prostě, každej kouká jenom sám na sebe... je větší dravost i u těch blbých popelnic a bezdomovci se málem perou, když je někde nějakej výnosnej flek.“
Je možné, že přesvědčení starších bezdomovců o soudržnosti a vzájemné podpoře je spíš projevem idealizace doby mládí, která se zcela obecně jeví lepší, než ve skutečnosti byla. Může jít i o to, že v mládí jsou lidé spíš ochotni fungovat jako skupina a vzájemně se podporovat než v pozdějším věku, i když je pravda, že problematické a konfliktní vztahy měli i mladí bezdomovci (Vágnerová, Csémy, Marek, 2013). Z rozhovorů vyplývá, že vztahy mezi bezdomovci bývají účelové. Lidé se na ulici snaží přežít, někdy i na úkor někoho jiného. Situace nouze o cokoli posiluje tendenci využívat ty, kteří něco mají, a jakmile někdo nemá nic, co by je zajímalo, ztrácejí o něj zájem. l Vědomí, že se tito lidé chovají přátelsky, jen když mohou něco očekávat, vadí 53letému O., který žije na ulici 20 let: „Jsou špatný lidi mezi náma. Na ulici tam dokavaď máte žrádlo a peníze, tak jste u nich dobrej a jak nemáte nic, tak vám nikdo nepomůže.“ l Stejnou zkušenost získal i 50letý M., který je na ulici také 20 let: „Jak nemáte peníze, jak se dostanete na dno, jak nemáte co na sebe, tak je po kamarádství.“ l Dvaačtyřicetiletý Z., který žije na ulici 11 let, takové vztahy odmítá: „Právě, že někteří kamarádi jsou jenom kamarádi, když je co pít, na ně já kašlu.“ Egocentrismus a tendence k parazitování vyplývá z životní situace lidí bez domova. Stav permanentní nouze posiluje sobectví a tendenci myslet jen na sebe. Je to strategie, která může být v podmínkách pouličního života účinná. Samozřejmost parazitování mnoha lidem žijícím na ulici vadí, zejména těm, kteří ještě nejsou tak zdevastovaní. l Vadí např. 44letému Z., který žije na ulici 15 let: „Oni si nárokujou, že když máš čůčo v dvoulitrovce, tak mi musíš dát taky loknout. Měl bys dát a nezajímá mě, že sis na to musel vydělat někde brigádou nebo že sis na to ušetřil. To mi vadí, taková ta slepá víra, že se musíš o všechno podělit a nezajímá mě, kde sis na to ušetřil nebo vydělal. Já je nesnáším, protože vím, že kdybych se s nimi bavil, ani kdybych se s nimi nezačal bavit, přijdou a řeknou, kámo, nemáš cigáro nebo nemáš trávu.“ Takto se chovají především lidé závislí na alkoholu, případně na drogách. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253450