měl dobré vychování, a tak pozval dva návštěvníky dál. „Kdybyste byli upíři, tak jsem si právě podepsal rozsudek smrti,“ zavtipkoval. „Proč?“ nechápala Lucie. „Upíry nikdy nesmíte pozvat k sobě domů,“ upozornil. „To jsem nevěděla.“ „No vidíte,“ usmál se a pokračoval: „Takže vás zajímá náš mystický kostel?“ „Proč mystický?“ zeptal se Rudolf. „A není? Musíte uznat sám, že je to drahokam…“ „Je krásný,“ souhlasil Rudolf. „Ale vládne kolem něj negativní energie. Je tam cítit… a bohužel naše rodina dnes nese následky výletu, který jsme tam před několika dny podnikli.“ „A to znamená?“ Lucie chytila bratra za ruku a zmačkla mu ji. Nechtěla předsedu vyplašit, nestála o to, aby si myslel, že jsou párek šílenců. „Mou neteř posedl nějaký duch nebo démon, nevím, nikdo neví, netuší, všichni od ní dávají ruce pryč,“ zalkl se Rudolf, nedbaje na Luciiny signály. „Dokonce i farář nad tím vším zavírá oči. Hluboce mě zklamal.“ Předseda chvíli mlčel. Zvedl se a odešel do kuchyně, kde dal vařit vodu. „Dáte si čaj nebo kávu?“ Oba zavrtěli hlavou. „Jürg Low. Znáte to jméno?“ zeptala se Lucie. „No
ano,
dítě,
které
je
pohřbené
u kostela
svaté
Anny,“ odpověděl předseda a vhodil si do čaje tři lžičky cukru. „Jak to víte?“ zvýšila Lucie hlas. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253405