měl dobré vychování, a tak pozval dva návštěvníky dál. „Kdybyste byli upíři, tak jsem si právě podepsal rozsudek smrti,“ zavtipkoval. „Proč?“ nechápala Lucie. „Upíry nikdy nesmíte pozvat k sobě domů,“ upozornil. „To jsem nevěděla.“ „No vidíte,“ usmál se a pokračoval: „Takže vás zajímá náš mystický kostel?“ „Proč mystický?“ zeptal se Rudolf. „A není? Musíte uznat sám, že je to drahokam…“ „Je krásný,“ souhlasil Rudolf. „Ale vládne kolem něj negativní energie. Je tam cítit… a bohužel naše rodina dnes nese následky výletu, který jsme tam před několika dny podnikli.“ „A to znamená?“ Lucie chytila bratra za ruku a zmačkla mu ji. Nechtěla předsedu vyplašit, nestála o to, aby si myslel, že jsou párek šílenců. „Mou neteř posedl nějaký duch nebo démon, nevím, nikdo neví, netuší, všichni od ní dávají ruce pryč,“ zalkl se Rudolf, nedbaje na Luciiny signály. „Dokonce i farář nad tím vším zavírá oči. Hluboce mě zklamal.“ Předseda chvíli mlčel. Zvedl se a odešel do kuchyně, kde dal vařit vodu. „Dáte si čaj nebo kávu?“ Oba zavrtěli hlavou. „Jürg Low. Znáte to jméno?“ zeptala se Lucie. „No
ano,
dítě,
které
je
pohřbené
u kostela
svaté
Anny,“ odpověděl předseda a vhodil si do čaje tři lžičky cukru. „Jak to víte?“ zvýšila Lucie hlas. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253405
„Mladá paní, to není žádné tajemství,“ pokrčil rameny. „Každé dítě z naší obce si u toho kostela hrávalo. Dovolím si tvrdit, že známe všechny tamní náhrobky. Jürg Low ještě k tomu leží blízko vstupu, ten kámen se nedá přehlédnout.“ „Vaše sousedka byla přesvědčivá, když nám říkala, že to jméno nezná,“ podotkl Rudolf. „Už je to stará zmatená paní,“ usmál se předseda. „Každopádně pokud vás zajímá přímo Jürg Low, tak vám příliš nápomocný nebudu. Znám jenom jméno a náhrobek. Nic víc… Víte, příliš toho po německých obyvatelích nezbylo. Bohužel tady nemáme ani kroniky, nic. Čas to vzal.“ Ticho trvalo jen chvíli, přesto Lucie myslela, že zešílí z toho, jak předseda třel lžičkou o hrníček. „Dost!“ vykřikla. Oba se na ni překvapeně podívali. „Promiňte,“ omluvila se. „Jsem zoufalá, chápete? Má dcera není mou dcerou. Co mi doma leží v posteli mé Anežky, je… něco… nevím. Děsivého!“ „Chápu,“ špitnul předseda. „A věříte mi?“ „Nemám důvod vám nevěřit.“ „Prosím… Nevíte o nějakém podobném případu ve spojitosti s tím místem? Pomůže cokoliv.“ „Rád bych vám pomohl, věřte mi, ale… prostě o ničem takovém nevím,“ řekl a zamyslel se. „Vlastně mě vaše slova překvapují. Nikdy jsem neslyšel o negativní energii, nebo nedej bože rovnou démonech na hřbitově. Víte, člověk, když zemře, zanechá energii tam, kde odešel, nebo na místě, kde přebýval. Ale na hřbitově… tam 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253405
jsou jen prázdné tělesné schránky. Jen hnijící těla a rozpadající se kosti. Nic víc.“ „Přesto v Pořejově mou dceru něco posedlo,“ konstatovala Lucie a zvedla se. Byl čas odejít, vrátit se domů s pocitem porážky. „Nebyla to ale zbytečná cesta,“ usoudil v autě Rudolf. Lucie neodpověděla. „Aspoň víme jméno, třeba to pomůže,“ přemítal dál její bratr. „Mám divný pocit, že se něco stalo,“ řekla Lucie překvapivě klidně. Bubákovi zamrazilo v zádech. Domů přijeli kolem třetí hodiny odpoledne. Lucie se kousek před značkou vsi rozplakala. „Něco se stalo, vím to.“ „Pracují ti nervy…“ „Ne.“ Rudolf se rozhodl ji doprovodit až do domu, chtěl navštívit Anežku a zkusit ji oslovit jménem toho mrtvého dítěte. Netušil, co od toho čekat, ale jisté bylo, že tím nikdo nic neztratí. V domě bylo ticho, což oba znepokojilo. Pepa by se určitě díval na televizi. Nebo se snad sebral a odešel do hospody? Že by nechal Anežku samotnou? Oba věděli, že toho byl schopný. Obracel se k rodinnému prokletí zády. Našli ho v obývacím pokoji. Ležel vedle gauče. Celý zakrvácený, s vykloubenou pravou rukou a vymláceným okem… Na jeho děsivý škleb již sourozenci nikdy nezapomněli. Po nocích je děsil ještě 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253405