„Nemám nejmenší ponětí, co se odehrálo mezi panem premiérem a Buckinghamským palácem. Vím jen to, co psali v novinách“ – zamával pro kamery výtiskem deníku Sun – „a už dávno jsem přestal věřit tomu, co se člověk dočte v tisku. Otázka je nicméně prostá. Miliony obyčejných lidí pociťují prohlubující se rozdělení společnosti, ať už si to uvědomují či neuvědomují lidé, řekněme, ne tak docela obyčejní. Má-li ovšem pan ministerský předseda s tímto dotazem problém, položím otázku jinak. Souhlasí pan premiér“ – McKillin se zahleděl do novin, teď držel v ruce Chronicle – „s názorem, že nemůžeme s uspokojením přihlížet tomu, jak desetitisíce našich spoluobčanů nemají střechu nad hlavou, a to nikoli vlastní vinou? Uznává pan premiér, že ve skutečně Spojeném království je zásadně důležitý pocit sounáležitosti s ostatními, a je lhostejné, zda jde o nezaměstnané chalupníky ze Skotské vysočiny nebo majitele předměstských vil v jižní Anglii? Shoduje se pan ministerský předseda s míněním, že když na ulicích přibývá luxusních rolls-royců, ale postižení na invalidních vozících třou bídu s nouzí a marně se snaží dohnat autobus linky 57, je to spíše důvod ke znepokojení než k oslavě?“ Všichni poznali slova citovaná z cenzurovaného projevu. „Pokud se ovšem panu premiérovi tyto otázky nelíbí, mám řadu dalších.“ Štvali Urquharta jako zvěř. Nechtěli odpovědi, chtěli krveprolití, a v parlamentním slova smyslu krev tekla. Urquhart nicméně věděl, že jakmile by konkrétně reagoval na jakoukoli otázku související s královým proslovem, ztratil by nad celou věcí kontrolu a vystavil by se útokům zcela na pospas. „Do této rozpravy se nenechám vtáhnout. Obzvlášť když ji vede smečka šakalů.“ Ze zadních lavic vládních poslanců, které zatím postupně utichaly, se teď ozvalo souhlasné bručení. Tohle už víc připomínalo rozpravy, na které byli zvyklí a které uměli vést. Napříč sněmovnou začaly létat urážky, Urquhart pokračoval a křičel, aby ho přes hluk bylo slyšet. „Než začne ctihodný gentleman předstírat zájem o problémy nezaměstnaných a lidí bez domova, mohl by snad krátce pohovořit s pokladníky svých odborových organizací a požádat je, aby přestali vznášet požadavky na růst mezd. Ten by nevyhnutelně vedl ke zvýšení inflace, což by těžce dolehlo na slušné lidi a řada z nich by se ocitla 108
3_dum z karet288.indd 108
4.7.2018 11:35:50
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253355