Překvapeně otevřu ústa a couvnu. Nevěřím vlastním uším. To není možné. Myslela jsem, že žádný maži Nájezd nepřežil… „Ty jsi mažijka?“ zeptá se Amari. „Ale vlasy —“ Mama Agba si sundá gele a přejede si rukou přes holou hlavu. „Před jedenácti lety jsem měla vidění. Viděla jsem sama sebe, jak navštěvuji Jitřiče. Požádala jsem ho, ať mě zbaví bílých vlasů, a on použil kouzlo nemoci a nechal je všechny vypadat.“ „Ty jsi Věštkyně?“ zajíknu se. „Bývala jsem,“ kývne Mama Agba. „Ztratila jsem vlasy v den Nájezdu, jen pár hodin předtím, než by mě odvedli.“ Neuvěřitelné. Když jsem byla dítě, těch několik Věštců, kteří v Ibadanu žili, každý uctíval. Jejich kouzla pomáhala přežít všem ostatním klanům mažiů v městečku. Usměju se, ačkoli v hloubi duše jsem to asi měla vědět. Mama Agba v sobě vždycky ukrývala zvláštní moudrost, jako by znala víc než jiní. „Před Nájezdem,“ pokračuje Mama Agba, „jsem cítila, jak se magie vytrácí. Pokoušela jsem se přivolat vidění toho, co přijde, ale když jsem to nejvíc potřebovala, neviděla jsem nic.“ Bolestně zkřiví tvář, jako kdyby znova prožívala bolest toho dne. Můžu si jen představovat, jaké příšerné obrazy se jí honí hlavou. Mama se došourá k oknům se sítí a zatáhne přes ně závěsy. Podívá se na své vrásčité ruce, upracované těmi roky šití. „Orúnmila,“ začne šeptem vzývat boha času. „Bá mi sòrò. Bá mi sòrò.“ „Co to dělá?“ Amari couvne, jako by ta slova mohla řezat. Ale já po víc než desetiletí slyším zase pravou jorubštinu a jsem tak pohnutá, že nedokážu odpovědět. Od Nájezdu jsme neslyšeli nic než drsné hrdelní zvuky orïštiny, jazyka, kterým musíme mluvit. Už je to tak dávno, co jsem slyšela zaklínání, tak dávno, co jazyk mého lidu zněl i jinak než ve vzpomínkách. „Orúnmilo,“ překládám prozpěvování Mamy Agby. „Mluv se mnou. Mluv se mnou. Volá svého boha,“ vysvětluju Amari. „Pokouší se o magii.“ 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253348