Překvapeně otevřu ústa a couvnu. Nevěřím vlastním uším. To není možné. Myslela jsem, že žádný maži Nájezd nepřežil… „Ty jsi mažijka?“ zeptá se Amari. „Ale vlasy —“ Mama Agba si sundá gele a přejede si rukou přes holou hlavu. „Před jedenácti lety jsem měla vidění. Viděla jsem sama sebe, jak navštěvuji Jitřiče. Požádala jsem ho, ať mě zbaví bílých vlasů, a on použil kouzlo nemoci a nechal je všechny vypadat.“ „Ty jsi Věštkyně?“ zajíknu se. „Bývala jsem,“ kývne Mama Agba. „Ztratila jsem vlasy v den Nájezdu, jen pár hodin předtím, než by mě odvedli.“ Neuvěřitelné. Když jsem byla dítě, těch několik Věštců, kteří v Ibadanu žili, každý uctíval. Jejich kouzla pomáhala přežít všem ostatním klanům mažiů v městečku. Usměju se, ačkoli v hloubi duše jsem to asi měla vědět. Mama Agba v sobě vždycky ukrývala zvláštní moudrost, jako by znala víc než jiní. „Před Nájezdem,“ pokračuje Mama Agba, „jsem cítila, jak se magie vytrácí. Pokoušela jsem se přivolat vidění toho, co přijde, ale když jsem to nejvíc potřebovala, neviděla jsem nic.“ Bolestně zkřiví tvář, jako kdyby znova prožívala bolest toho dne. Můžu si jen představovat, jaké příšerné obrazy se jí honí hlavou. Mama se došourá k oknům se sítí a zatáhne přes ně závěsy. Podívá se na své vrásčité ruce, upracované těmi roky šití. „Orúnmila,“ začne šeptem vzývat boha času. „Bá mi sòrò. Bá mi sòrò.“ „Co to dělá?“ Amari couvne, jako by ta slova mohla řezat. Ale já po víc než desetiletí slyším zase pravou jorubštinu a jsem tak pohnutá, že nedokážu odpovědět. Od Nájezdu jsme neslyšeli nic než drsné hrdelní zvuky orïštiny, jazyka, kterým musíme mluvit. Už je to tak dávno, co jsem slyšela zaklínání, tak dávno, co jazyk mého lidu zněl i jinak než ve vzpomínkách. „Orúnmilo,“ překládám prozpěvování Mamy Agby. „Mluv se mnou. Mluv se mnou. Volá svého boha,“ vysvětluju Amari. „Pokouší se o magii.“ 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253348
Říkám to sice lehce, ale ani sama nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Mama Agba prozpěvuje se slepou vírou, trpělivě a důvěřivě, jak se sluší na ty, kdo následují boha času. Mama Agba prosí Orúnmilu o vedení a ve mně se rodí závist. Bez ohledu na to, jak moc jsem si to přála, já jsem nikdy neměla dost víry, abych se na Oyu obrátila přímo. Mamě Agbě naběhnou na krku žíly. „Je to bezpečné?“ přitiskne se Amari ke stěně ahéré. „To k tomu patří,“ odpovím. „To je cena za to, že můžeme po užívat ašê.“ Magii lze ovládat jen tak, že jazykem bohů zkrotíme a zformujeme ašê, již máme v krvi. Pro zkušeného Věštce by tohle zaříkání bylo snadné, jenže Mama Agba na mnoho let vyšla ze cviku, a tak na něj teď zřejmě potřebuje všechnu ašê, kterou v sobě má. Ašê sílí stejně jako kterýkoli sval v těle; čím víc ji používáme, tím víc ji dokážeme ovládat a tím je naše magie silnější. „Orúnmila, bá mi sòrò. Orúnmila, bá mi sòrò —“ S každým slovem se jí hůř dýchá, vrásky na tváři se napínají. Ovládnout ašê je fyzická námaha. Kdyby se pokusila použít jí příliš, mohla by se i zabít. „Orúnmila —“ Hlas Mamy Agby sílí. V dlaních se jí začíná rodit stříbrné světlo. „Orúnmila, bá mi sòrò! Orúnmila, bá mi sòrò —“ Pak jí v dlaních exploduje vesmír. Je to taková síla, že to Amari i mě srazí k zemi. Amari zaječí, ale mně se stáhne hrdlo tak, že křičet nemůžu. V dlaních Mamy Agby se fialově a modře třpytí noční nebe a při tom krásném pohledu mi vynechává srdce. Je zpátky… Po tak dlouhé době je magie konečně tady. V srdci jako by se mi otevřela stavidla, nekonečná vlna emocí se žene celou mou bytostí. Bohové jsou zpátky. Živí. Po tak dlouhé době jsou zase s námi. Blikavé hvězdy v rukou Mamy Agby víří a tančí. Pomalu se z nich rodí výjev, formuje se nám před očima jako socha. Postupně 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253348
rozpoznám tři postavy na skalnatém kopci. Zatvrzele a bez oddechu šplhají hustým podrostem. „Nebesa,“ vydechne Amari. Udělá váhavý krůček vpřed. „Je to… Jsem to já?“ Ušklíbnu se nad její marnivostí, ale pak si všimnu svého krátkého dašiki a uvědomím si, že má pravdu. Jsme to opravdu my — my dvě a Tzain, jak šplháme džunglí do výše. Já se rukama natahuju po skále, Tzain vede Nailu za uzdu na skalní římsu. Stoupáme výš a výš, až — Vidění náhle zmizí jako mrknutím oka. Hledíme na prázdné ruce Mamy Agby, na ruce, které právě změnily celý můj svět. Mamě se po té námaze třesou prsty. Z očí jí zase tečou slzy. „Mám pocit,“ dusí se tichými vzlyky, „mám pocit, že zase můžu dýchat.“ Kývnu, ačkoli nevím, jak doopravdy popsat svírání, které cítím u srdce já sama. Po Nájezdu jsem opravdu myslela, že magii už nikdy neuvidím. Když se Mamě Agbě přestanou třást ruce, uchopí svitek a mně připadá, že z toho gesta cítím zoufalství. Prohlédne si pergamen; podle pohybu očí poznám, že ho opravdu čte. „Je to rituál,“ řekne. „To je mi jasné. Nějaká hodně stará věc, způsob, jak se spojit s bohy.“ „Můžeš ho provést?“ zeptá se Amari a oči jí září něčím mezi posvátnou úctou a hrůzou. Dívá se na Mamu Agbu, jako by byla z diamantů, ale kdykoli se přiblíží, ucukne. „Ten rituál nemám provést já, dítě.“ Mama mi vloží svitek do rukou. „Viděla jsi to přece sama.“ „T-to nemyslíš vážně,“ zakoktá se Amari. A já s ní pro jednou souhlasím. „Tady není o čem mluvit,“ pokrčí rameny Mama. „Vy tři jste byli na cestě. Putovali jste proto, abyste přivedli magii zpátky!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253348