Je tak blízko. Zbytky sněhu jsou mokré a kluzké. Ale tak tiché. Kroky nejsou v písni deště ve stromech slyšet. Otáčí se. Pryč od poštovní schránky. Upustí obálku a sehne se, aby ji zvedla ze zablácené silnice. Znovu se narovná, otře zašpiněnou obálku o fleecovou bundu. Srdce je divoký panter, který skáče na mříže své klece. Dívka je na dosah. Podívá se na jednu stranu silnice, již v mlze nevidí, a zaposlouchá se. Podívá se na druhou stranu, poslouchá. Žádné auto nejede. Nic nejede. Nikdo se neblíží. Až na její konec. Její konec se blíží. Konec je tu. Smyčka se jí zhoupne kolem krku a stáhne ho. Když sebou dívka začala škubat, obálka dopadla na sníh. Není žádný soupeř. Je to snadné. A teď přizná, co všechno ví, co udělala. Teď se přizná ke svým hříchům.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253138
18 SOBOTA 5. LISTOPADU 2011 Hostinec U Gihonského potoka se nacházel v centru Johnsonu mezi kadeřnictvím Sheer Deelite a papírnictvím, jehož výloha s papíry značky Crane a plnicími pery vypadala, jako by obchod zaspal dobu a ustrnul někdy v okamžiku, kdy CD nahradila gramofonové desky. Ratha napadlo, jestli náhodou nejde jen o nějakou zástěrku. Hostinec nebyl ideálním místem k bydlení, ale všechny soukromé byty kromě těch nejhorších byly zabrané už v srpnu před začátkem školy. Hostinec se aspoň nacházel na rušné hlavní ulici. Rath s klecí se dvěma kanárky následoval Felixe a Rachel po úzkém schodišti a po chodbě do pokoje číslo 217. Ptáci byli v kleci přehozené látkou tiší. Rath si všiml, že ve dveřích do Rachelina pokoje není kukátko, a tedy žádná možnost, jak nahlédnout do chodby. Bude trvat na tom, aby ho tam nainstalovali, případně to udělá sám. Rachel strčila klíč do zámku. Ve vzduchu byl cítit žíravý pach kreosotu; zdrojem zápachu byl nejspíš krb, který byl zčernalý sazemi. Prostorná místnost byla jinak čistá. Velká okna od podlahy ke stropu nabízela výhled na ulici a byla situovaná na jih, takže
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253138
dovnitř bude dopadat sluneční světlo, pokud tedy mlha venku poleví a dovolí slunci, aby se znovu ukázalo. Postel s nebesy a přehozem s geometrickými vzory stála ve středu místnosti. Rath od ní odvrátil pohled, nechtěl se dívat na místo, na kterém bude jeho dcera s Felixem spát. Na noční stolek vedle postele se vešel jenom tácek se skleničkami, které byly obrácené dnem vzhůru. Pokoj byl vybavený ještě miniledničkou a mikrovlnkou velikosti toustovače. „To není moc velká kuchyň,“ poznamenal Rath. „Většinou jím v menze,“ řekla Rachel. „Jak to půjde, přivezu ti víc oblečení,“ oznámil Rath. „Já to oblečení nesnáším,“ namítla Rachel. „I tenhle pitomej účes a barvu. Vypadám jak idiot.“ „Mně se tvůj novej styl líbí,“ ozval se Felix. „Přeháním to. Připadám si jak ňákej zoufalec. Tohle přece nejsem já.“ Podívala se na Ratha. „Nikdy jsem ti to neřekla — mám moc ráda ty šaty, cos mi koupil v Canaanu. Bylo to milý. A hodí se ke mně.“ Ratha zahřálo u srdce, že se Rachel líbí, co jí vybral; nebo tedy spíš to, co za něj podle jeho pokynů vybrala prodavačka. To on se cítil zoufalý, když Rachel ty šaty z okamžitého popudu před pár týdny koupil; zoufale toužil po spojení s ní. Jakémkoliv. Myslel si, že Rachel bude tu zatracenou věc nenávidět. Teď radši mlčel, protože věděl, že kdyby promluvil, třásl by se mu hlas. „Jestli chceš, můžu ti tam koupit nějaký nový oblečení,“ navrhl nakonec. „To bys udělal? Fakt?“ nadchla se Rachel. „Pak ti to zaplatím.“ „Vždyť jsem tvůj otec, co bys mi platila.“ „Já vím.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253138