O radostech a strastech života? O budoucnosti? Předali mu květiny od Táni. Řekl jim: „Vyřiďte, že jí děkuju. Až mi bude líp, ozvu se jí. Brzy mě odsud propustí, není na mně co léčit, jsem zdráv. Někde se usadím… tady s Grigorijem. Pak přijďte na návštěvu.“ Ležel tam ještě tři měsíce. Byl „zdráv“, dokonce i trochu přibral. Lékaři si říkali: „Je to zázrak! Podívejte se, jak vypadá. Má silný kořínek!“ Pak se Stolnikov nechal z nemocnice propustit. Grigorij pro něj a pro sebe pronajal dva pokojíky ve studentské čtvrti, v postranní uličce vedoucí na Bronnou. A staral se o něj jako vlídná chůva. Co ty dva drželo pohromadě? Bezmocnost jednoho a bezdomovectví druhého. Oba dva, řadový voják i zmrzačený důstojník, poznali něco mimořádného. Po večerech spolu dlouho rozmlouvali. Stolnikov mluvil víc, Grigorij spíš naslouchal. Ve tmě škrtal sirkou, vkládal Osekovi do úst cigaretu a pod ni pokládal talířek, kam padal popel. Sám nekouřil. Jindy Stolnikov předčítal, Grigorij nábožně naslouchal nesrozumitelné knize, a když dostal znamení, otočil stránku. Postupně se Stolnikov naučil otáčet listy sám, pomocí tužky s gumou na konci, svou „kouzelnou hůlkou“, kterou držel v ústech. Tak přečetl Grigorijovi skoro celého Shakespeara. Grigorij udiveně a vážně naslouchal a ty podivné obrazy a nepochopitelné rozhovory si vykládal po svém. Osek se učil znovu žít, jako dítě. Jeho mozek se ne ustále zaobíral nějakými vynálezy. Nechal si nad postel připevnit nakloněné žebřiny a nadzvedával se pomocí krčních svalů tak, aby pahýly nohou nepřevažovaly 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252934
trup, i když mu to na nic nebylo. Naučil se uchopit cigaretu z poličky ústy, přidržet si ji v zubech spolu s „kouzelnou hůlkou“, tou přitlačovat na škrtadlo zapalovače připevněného k poličce, a tak si zapálit. Učil se to přes týden, jednou v posteli málem uhořel, ale zvládl to. Stolnikov měl malé jmění, které na takový život stačilo. Koupil si kolečkové křeslo a přišel na to, jak se na něm vlastními silami pohybovat, ale to šlo jen po pokoji. Grigorij ho v tom křesle vozil na procházky po Tverském bulváru a na Patriarší rybníky. Pořídil si psací stroj a naučil se na něm psát. Písmena vyťukával ohnutou hůlkou s gumou, kterou držel v ústech, a papír posunoval páčkou, kterou měl přidělanou ke křeslu u levého ramene. Zlobilo ho, že papír mu stejně musí nasazovat Grigorij, a tak si nechal poslepovat dlouhé pásy papíru a psal na ně hustými řádky. Celý stůl měl pokrytý sbírkou podivných vynálezů, které mu buď vyrobil Grigorij, nebo mu je udělali na zakázku v dílně. Grigorij mlčky nasazoval Osekovi na hlavu obruč, na které byla přidělaná lžíce a vidlička, a on se tyhle složité nástroje učil používat pohybem kůže na čele. Vodu a čaj pil slámkou. Grigorij při pohledu na jeho nemohoucnost často říkal: „Dovolte, vaše blahorodí, abych vás nakrmil. Proč se tak zbytečně trápíte?“ „Počkej, to přece není zbytečné! Jsem naživu, tak se zkrátka musím učit žít. Chápeš?“ Takové rozhovory bývaly hodně krátké. Osek neměl protézy. Lékaři usoudili, že by to bylo zbytečné: „Měl byste je leda pro ozdobu. Ale jinak… V cizině 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252934
se snad ještě dá něco sehnat, ale jen pro pravou ruku, tam je jakás takás naděje…“ Ale pro ozdobu si klidně mohl obléct vojenskou blůzu s vycpanými rukávy. Chtěl si ji vzít, když ho měla poprvé navštívit Táňa. Ale rozmyslel si to a napoprvé raději zůstal ležet v posteli. Táňa, která o jeho neštěstí všechno věděla, se podivila: „Vypadá překvapivě zdravě, i když jen nehybně leží.“ S Táňou jednou přišel k mladému muži i starý profesor. Nezdrželi se dlouho. Táňa mu na odchodu slíbila, že zase přijde, až ji pozve. Doma dlouho plakala, když si na tu návštěvu vzpomněla, a to plakala zřídkakdy. Stolnikov pro ni nic neznamenal. Byl to jen náhodný známý a neznali se moc dlouho. Ale ze všech lidí, které znala a dokázala si představit, byl nejvíc nešťastný. Když se chystala ke spánku, už skoro svlečená přistoupila k zrcadlu a uviděla v něm krásné, lehce zdvižené ruce, jak zaplétají vlasy do silného copu. Byl v nich život, mládí a síla. Jaké je to štěstí, když má člověk ruce! Vtom si představila fialové jizvy nad uříznutou kostí. Zachvěla se, zapotácela, zabořila tvář do polštáře a rozplakala se lítostí, strašnou lítostí, kterou Osekovi ani nemohla vypovědět. Je to horší než vidět mrtvého… Člověk rozdrcený životem, který se stále zmítá pod jeho tíhou… „Určitě mě nenávidí. Všechny musí nenávidět…“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252934