O radostech a strastech života? O budoucnosti? Předali mu květiny od Táni. Řekl jim: „Vyřiďte, že jí děkuju. Až mi bude líp, ozvu se jí. Brzy mě odsud propustí, není na mně co léčit, jsem zdráv. Někde se usadím… tady s Grigorijem. Pak přijďte na návštěvu.“ Ležel tam ještě tři měsíce. Byl „zdráv“, dokonce i trochu přibral. Lékaři si říkali: „Je to zázrak! Podívejte se, jak vypadá. Má silný kořínek!“ Pak se Stolnikov nechal z nemocnice propustit. Grigorij pro něj a pro sebe pronajal dva pokojíky ve studentské čtvrti, v postranní uličce vedoucí na Bronnou. A staral se o něj jako vlídná chůva. Co ty dva drželo pohromadě? Bezmocnost jednoho a bezdomovectví druhého. Oba dva, řadový voják i zmrzačený důstojník, poznali něco mimořádného. Po večerech spolu dlouho rozmlouvali. Stolnikov mluvil víc, Grigorij spíš naslouchal. Ve tmě škrtal sirkou, vkládal Osekovi do úst cigaretu a pod ni pokládal talířek, kam padal popel. Sám nekouřil. Jindy Stolnikov předčítal, Grigorij nábožně naslouchal nesrozumitelné knize, a když dostal znamení, otočil stránku. Postupně se Stolnikov naučil otáčet listy sám, pomocí tužky s gumou na konci, svou „kouzelnou hůlkou“, kterou držel v ústech. Tak přečetl Grigorijovi skoro celého Shakespeara. Grigorij udiveně a vážně naslouchal a ty podivné obrazy a nepochopitelné rozhovory si vykládal po svém. Osek se učil znovu žít, jako dítě. Jeho mozek se ne ustále zaobíral nějakými vynálezy. Nechal si nad postel připevnit nakloněné žebřiny a nadzvedával se pomocí krčních svalů tak, aby pahýly nohou nepřevažovaly 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252934