Apokalypsa Z: Temné dny (Ukázka, strana 99)

„Aha!“ Alicia vypadala opravdu překvapeně. Pokývala hlavou a sladce mi řekla. „Myslím, že žijete v bludu. Není to vláda, kdo potřebuje služby advokáta.“ „Jak prosím? Tak kdo tedy sakra...?“ „To pan Pritčenko si vás vyžádal.“ Řekla pomalu Alicia, jako když másla ukrajuje. „A dovolte mi dodat, že doufám, že jste ve své práci opravdu dobrý, protože to budete rozhodně potřebovat...“ Byl jsem tak překvapený, že jsem ze sebe nedokázal vysoukat slovo. Nemohla by mě překvapit víc, ani kdyby mě požádala, abych sežral radarovou anténu Galicie. Stručně a jednoduše, ničemu jsem nerozuměl. „Viktor? Moje profesionální služby? O čem to, kurva, mlu..?“ „Dneska ráno,“ přerušila mě vážně kapitán Ponsová, „ve tři čtvrtě na deset, byl pan Viktor Pritčenko odváděn ze své cely do kanceláře, kde jsme ještě před chvílí byli, aby mohl být propuštěn z karantény a dostal své rezidenční dokumenty, stejně jako vy.“ Alicia se teď na mě dívala s velmi vážnou tváří. „Když procházel chodbou, narazil na dalšího člena vaší skupiny, na sestru Cecilii Iglesias, která mířila do stejné kanceláře, aby si převzala své dokumenty. Vtom pan Pritčenko bez jediného slova vytrhl jednomu ze strážců, kteří jej doprovázeli, obušek, a než ho agenti stačili zpacifikovat, tloukl sestru Cecilii do hlavy tak, až zůstala bezvládně ležet na zemi.“ Zavrávoral jsem, jako bych dostal pěstí do žaludku. To nebylo možné.

Viktor, a napadnout sestru Cecilii? Ne, v žádném případě, to se nemohlo doopravdy stát, někde muselo dojít k chybě. Malý Slovan si malou, usměvavou, ráznou a čipernou jeptišku, která Ukrajince dlouhými rozhovory a tunami útěchy a porozumění vytáhla z hluboké propasti nervové krize, opravdu považoval. Napadnout ji, Viktor? Proč? To bylo naprosto absurdní. „Sestra Cecilia se v téhle chvíli nachází v kómatu na palubní ošetřovně a je dost možné, že v příštích dvaasedmdesáti hodinách na následky svých zranění zemře,“ pokračovala Alicia Ponsová. „Mrzí mě, že vám tohle všechno musím říkat.“ „To musí být nějaký omyl,“ řekl jsem co nejklidnějším tónem, jakého jsem byl schopen. „Viktor tu ženu miluje jako svou matku. To, co mi tu vyprávíte, nemůže být pravda.“ – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252932

„Chápu, je těžké to akceptovat, ale bohužel není žádných pochyb o tom, jak se věci seběhly,“ posmutněle mi odpověděla Alicia. „U incidentu byli tři svědkové, bezpečnostní agenti, kteří je doprovázeli, a jeden z nich je vedoucím strážníků, člověk, jenž má naši naprostou důvěru,“ uzavřela. „V jejich výpovědích se neobjevil jediný rozpor.“ Viktor, a vrah. Ne, to byl nesmysl. Musel jsem ho vidět. Chtěl jsem s ním mluvit, dozvědět se, co se, k čertu, vlastně stalo. Už mě zase přepadla úzkost, jako by mě něco drželo v zubech, co se úplně vymyká mojí kontrole. Naposledy jsem tenhle nepříjemný pocit zažil na palubě jiné lodi jménem Zaren Kibiš a připadalo mi, že od té doby muselo uběhnout aspoň celé tisíciletí. Cítil jsem pronikavý pohled Alicie Ponsové a v hlavě měl divoký rej myšlenek. Musel jsem popadnout otěže do vlastních rukou, než bude příliš pozdě. Musel jsem vymyslet nějaký plán. To bylo ono. „Chcete, abychom vám já a Viktor pomohli, je to tak?“ zeptal jsem se Alicie Ponsové, která mě s napětím pozorovala. „Nejdřív potřebuju, abyste mě k němu dovedla, teď hned. Ne zítra, ne za deset minut, ani až se vám to bude hodit. Musím svého přítele vidět, a to okamžitě, pokud vážně chcete, abychom spolupracovali. Můžu s tím počítat?“ „Ale samozřejmě,“ odpověděla trochu zaraženě Alicia Ponsová na mou reakci. „Pojďte za mnou, prosím.“ Sešli jsme po úzkém schodišti k uzavřené místnosti. U dveří stáli dva agenti ostrahy a jejich pohled naháněl hrůzu. Když jsem překročil práh, zůstal jsem stát jako zkoprnělý. Můj kámoš od pasu nahoru svlečený ležel v koutě místnosti a celé jeho tělo bylo poseté modřinami. Prit měl tak opuchlé pravé oko, že ho nemohl otevřít, a pod knírem se zaschlou krví se rýsoval strašlivě opuchlý ret. Když mě malý Ukrajinec zahlédl, belhavě se postavil. Byl pěkně dobitý. „Prite, co ti to sakra udělali? Jsi v pořádku?“ Otázky se mi draly jedna přes druhou na jazyk a při tom jsem rukama rychle prohmatával Viktorova žebra, abych zjistil, jestli nemá něco zlomeného. „Poslouchej,“ odpověděl mezi kašláním Slovan, „nevím, co ti nakecali, ale já to nebyl. Slyšíš? Nic jsem neudělal!“ Chytl mě téměř zoufale za rukáv. „Nevěř jim!“ „Prite,“ odpověděl jsem klidně a objal ho kolem ramen. „Ani trochu nepochybuju o tom, že říkáš pravdu. Kdybych třeba jen na vteřinu zaváhal, – 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252932

nezasloužil bych si být tvým kamarádem. Neboj se, starouši. Já tě z toho maléru vytáhnu.“ „Doufám, že jsi lepší advokát než ošetřovatel,“ odpověděl sarkasticky Viktor a ukázal své dva amputované prsty.

Vzpomínka na to, jak jsem se ho žalostně snažil rychle ošetřit v daleké prodejně Mercedesů, mi na tváři vyloudila hořký úsměv. S tím malým zpropadeným Ukrajincem jsme už toho zažili až moc. Ani mě nenapadlo nechat ho na holičkách. „Jsem to nejlepší, co si můžeš dovolit, takže bys udělal líp, kdybys nebyl tak náročný.“ Zažertoval jsem a vrazil mu lehkou ránu pěstí do ramene. „A můžeš začít tím, že se odteď na mě budeš obracet s úctou a respektem, jaký si zaslouží tvůj advokát.“ Na to mně Prit odpověděl něco pramálo slušného ohledně cti mé matky a při tom se zašklebil bolestivým bodnutím, jak se mu znovu otevřel popraskaný ret. „Tak už to vypadá, že jsme vám k službám, paní Ponsová,“ obrátil jsem se na vojačku, která nás pozorně sledovala. „A teď mi řekněte, kde je, k čertu, Lucía? A Lúculo?“ Než mi stačila odpovědět, na dveřích kajuty jsem zahlédl ten strašně povědomý obrys pružné a vysoké ženské siluety. U vstupu do místnosti to vypadalo, že na chvíli zaváhala, jako by se obávala udělat další krok.

Ve světle lodního okénka jsem rozeznal pokožku jejích paží posetou pihami, jejichž mapu jsem tolikrát v tichosti pozoroval a mohl bych ji nakreslit se zavřenýma očima.

Uprostřed těch paží, o kterých jsem věděl, že jsou hebké jako samet, se netrpělivě kroutila obrovská chlupatá zrzavá koule, která s nimi zápasila, aby se jich zbavila a skočila na zem. Nakonec se Lúculo s rozhořčeným mňouknutím vykroutil, udělal čtyři rychlé skoky a už mi vrněl v klíně, spokojený, že je znovu se mnou.

Než jsem stačil říct cokoliv duchaplného, Lucía už přešla celou místnost. Splynuli jsme v ohromném a pevném objetí, ve kterém moje rty, žíznivé po její chuti, vyhledaly ty její. Když jsme se konečně oddělili, prohlédl jsem si svou dívku pozorněji. Na levé skráni měla ošklivou modřinu a očividně byla hubenější a bledší, ale jinak byla stejně krásná jako vždycky. Její zelené oči, zalité slzami, se blýskaly vztekem.

– 102 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252932