znal, stávalo se často, že si vězni s návštěvníky ne měli co říct. Když jim čas vypršel, vstala, ještě jed nou se k němu rychle naklonila a zašeptala mu do ucha: „To dítě čekám s Hassanem.“ Ucítil její parfém, její vlasy na svém starém obličeji. Zrudla. Nic víc. Pak odešla a jeho odvedli na celu. Seděl na posteli a zíral na své ruce, na stařecké skvrny a jizvy, myslel na Janu a na dítě v jejím břiše, myslel na to, jaké je tam teplo a bezpečí, a věděl, co musí udělat.
— Když Jana přišla domů, Hassan spal. Svlékla se, lehla si před něho, cítila jeho dech na svém krku. Milovala tohoto muže, kterého si nedokázala ni jak vysvětlit. Byl jiný než chlapci z její vesnice v Polsku, byl dospělý a pleť měl jako ze sametu. Později, když se na chvíli vzbudil, ho uklidnila, že starý pán proti němu vypovídat nebude, může být klidný. Měl by pro něj ale něco udělat, měl by mu zaplatit nové zuby, už mluvila s jedním sociál ním pracovníkem, který by se o to postaral. Ni kdo se o tom nedozví. Mluvila příliš rychle, byla rozčílená. Hassan jí hladil břicho, dokud neusnula.
— 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252912
„Bude váš klient ochoten vypovídat o těch, kte ří stáli v pozadí? Soud by si v tom případě uměl představit, že by si mohl ušetřit další setrvá ní ve vazbě.“ Převzal jsem jeho obhajobu „pro bono“ a požádal o přezkum vazebních důvodů. Všechno jsem se soudem dohodl, muž mohl být propuštěn z vazby. Nebyl to komplikovaný pří pad. Policisté našli v jeho bytě dvě stě gramů he roinu. A co horšího: starý muž měl v kapse nůž. Zákon nazývá něco takového „ozbrojeným koná ním“, minimální sazba je stejně jako u zabití pět let. Zákon tím chce chránit policisty před útoky. Starý muž měl říct jméno skutečného pachate le, to byla jediná šance. Ale on mlčel. „V takovém případě vyšetřovací vazba trvá,“ rozhodl soudce a potřásl hlavou. Starý muž odcházel spokojen. Polská dívka nebu de na své dítě sama. „To je důležitější než já,“ po myslel si, a pochopil, že získal něco jiného, něco významnějšího než svobodu.
— Proces se konal za čtyři měsíce. Přišli pro sta rého muže na celu a odvedli ho do soudní síně. Krátce se zastavili před vánočním stromečkem.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252912
Stál v hlavní chodbě věznice, obrovský a nezvyklý, elektrické svíčky se odrážely v barevných koulích. Pověsili je správně, velké dolů, malé nahoru. Na pájecí kabel ze světle červeného navijáku přilepi li k podlaze žlutočernou výstražnou páskou. I na to existovaly bezpečnostní předpisy. Soudcům bylo okamžitě jasné, že starý muž ne může být vlastníkem nalezených drog, neměl by na ně peníze. Přesto šlo minimálně o pět let. Ni kdo ho nechtěl odsoudit k tak vysokému trestu, bylo by to nespravedlivé, ale vypadalo to, že není jiné východisko. V jedné přestávce se stalo něco zvláštního: sta rý muž jedl chléb se sýrem, krájel si ho plastovým nožem na malé kousky. Když jsem se na něj díval, omluvil se, že už nemá žádné zuby a všechno, co jí, musí nakrájet nožem. Zbytek už šel snadno. To proto — a jenom proto — měl v kapse nůž: po třeboval ho, aby se mohl najíst. Existuje rozhod nutí Spolkového soudního dvora, podle kterého se za „ozbrojené konání“ nepovažuje situace, kdy má nůž jednoznačně jiné určení. Záležitost se zuby se zdála být možná trochu zvláštním vysvětlením, ale byl to také poslední proces toho roku. Všichni už žili Vánoci, o pře stávkách vyprávěl státní zástupce ostatním o dár
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252912