Marek křičel: „Kurva, kurva, kurva!“ Strážný byl překvapený a nešikovný – než stihl vytáhnout zbraň, jejich auto projelo kolem něj. Tomáš se otočil a uviděl jej, jak se dívá směrem za nimi a hlásí něco do vysílačky. Po pár set metrech se napojili na cestu, po které přijeli. Asi po minutě jízdy se Marek přestal kousat do rtu: „Co to, kurva, bylo?! Co tady dělá ta ženská? Má zbraň?“ Karla si setřela z čela pot. Její bledé pohublé tváři dominovaly dva obrovské kruhy pod očima. S klidnějším hlasem odpověděla: „Nemám. Omlouvám se za ty rány pěstí, jinak to nešlo. Neposlechli byste mě a navíc je to pro vás takto jednodušší. Přidej!“ zhrubl opět její hlas. „Jedeš moc pomalu. Takhle nás brzo chytí.“ Markovi se vrátila jeho obvyklá sebejistota: „Co si, kurva, myslíš? Že jsem zasranej Simír z Kobry 11, nebo co? Co se tam vlastně stalo?“ Karla: „Vezmi to touhle polní cestou.“ Poměrně prudce zatočil a vjel do lesa. Tomášův žaludek udělal další kotrmelec. Po chvíli uslyšeli zvuk policejních sirén směrem od hlavní cesty a nervózně se na sebe podívali. Neskutečně moc ho mrzelo, že se nechal přemluvit, aby sem jel. Rychle dýchal, ale pořád měl nedostatek vzduchu. Karla se ohlédla, trochu se uklidnila a pokusila se vše vysvětlit: „Nevím přesně, o co tam šlo. Předevčírem jsem zahlédla ostatní vězně, jak si něco šuškají, ale nepovažovala jsem to za důležité. Poslední dobou strážní horko těžko některé trestance zvládali. Dnes mě odvedli do návštěvní místnosti, kde se se mnou chtěl někdo setkat kvůli nějaké knize. Předpokládám, že jste to byli vy. Posadili mě tam, pak jsem uslyšela ty výstřely.“ přivřela víčka, jako by na to nechtěla víckrát pomyslet. „Jeden muž ze stráží se utíkal podívat, co se děje. Mezitím vtrhli do místnosti vězni a zastřelili druhého strážného. Mohla jsem se jen dívat. Kdybych neměla pouta a nebyla ve vězeňském, určitě
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252893
by zastřelili i mě. Takhle mě jen kopli do břicha, až jsem spadla ze židle.“ prohlížela si odřené lokty. „Naštěstí jsem neztratila vědomí. Věděla jsem, že musím pryč. Nějak se mi podařilo odemknout si pouta klíči toho mrtvého strážného. Nedýchal – už mu nebylo pomoci, tak jsem vyběhla na chodbu a tam potkala vás. Vzít si vás jako rukojmí byl ten nejlepší nápad, který jsem v tu chvíli měla. Věděla jsem, že budete mít auto.“ Dimitrij si hladil vousy na bradě: „Poslední dobou byly věznice dost přeplněné. Byly tu menší pokusy o vzpouru, ale tohle asi opravdu nikdo nečekal.“ Když se zadíval na jejich únosce, trochu se mu nadzvedly koutky: „My jsme opravdu ta návštěva, co tě měla přijet navštívit.“ Lesní cesta byla dost rozbitá a auto neklidně poskakovalo. Tomáš byl neskutečně naštvaný: „A proč jsi utekla? Copak nevíš, že v případě, že tě chytí, obviní tě ze vzpoury a zavřou někde do konce života?“ Karla: „Děkuju, pane chytrej! Děláš, jako bych to nevěděla. Neměla jsem na výběr.“ Postupně se dostávali hlouběji do lesa. Výmoly byly čím dál horší, teď jeli skoro krokem. Marek se snažil vyhýbat největším dírám a mimoděk prohodil: „Jak to?“ Karla: „Nikdy jsem se z té věznice neměla dostat. Ten parchant se o to už jednou snažil a příště by se mu to určitě podařilo. Někoho podplatil, aby mi schovali do bot drogy. Úplnou náhodou jsem to zjistila pár minut před kontrolou a zbavila se jich.“ Dimitrij: „Jaký parchant?“ „Bývalý parťák, kvůli kterému jsem seděla.“ „Musílek? Cože?!“ neskrýval své překvapení Tomáš. „Odkud ty ho znáš? Kdo vy tři vlastně jste?“ Dimitrij: „To je na dlouhé vyprávění. Musíme se teď co nejrychleji dostat na dálnici. Myslím, že bychom tě mohli na pár dní někde ukrýt. Vezmi si můj svetr. Ať není vidět ten vězeňský mundúr.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252893
Tomáše udivovalo, jak duchapřítomně, rozhodně a jasně Dimitrij jedná. On toho rozhodně schopný nebyl. Zároveň ho to však rozčílilo. Vykřikl na něj: „Zbláznil ses? Co když nás chytí? Zavřou nás. Do toho já nejdu.“ „Jsme pořád její rukojmí. Nic se nám nestane. U Kristýny si to všechno vyjasníme. Bude to v pořádku, Tome.“ snažil se ho uklidnit. „Dokážeš najít cestu na dálnici, Marku?“ „Myslím, že jo, snad nikde nebudou zátarasy. Dimitrij má pravdu – i kdyby nás teď chytili, jsme stále její rukojmí a nic nám nehrozí. Tady policajtka to vykoumala dobře. Navrhuju zbavit se co nejrychleji mýho auta. Teda nemyslím zbavit doopravdy – poklepal na palubovku: ‚Neboj, malá‘ – ale někde ho nechat. Policajti mi ho pak vrátěj, ale teď v něm nemůžeme zůstat!“ „Nechápu, že se toho chceš taky zúčastnit, Marku,“ vyštěkl na něj Tomáš, založil si ruce v podpaží a raději už nic neříkal. Kdyby jej teď neuklidnila jeho duše, vyskočil by hned z pomalu jedoucího vozu. Byl k smrti vyděšený, v hlavě mu pořád zněly výstřely, živě si představoval toho mrtvého strážného, jak jeho modrá košile pomalu nasává rudou krev, jak jeho tělo chladne. Co kdyby byl na jeho místě? Policisté by zazvonili u jejich dveří? Paní Jedličková? Jde o vašeho muže. Eliška by jim samozřejmě nevěřila, přece by jí nikdy nelhal o tom, že se vydal do vězení! Pak by se s pláčem složila k zemi – policisté se ji snaží chytit – křičí na celý dům – sousedé vykukují ze svých bytů – snaží se zjistit, co se děje. „Proč?! Proč tam jel, proč mi nic neřekl? Pane bože, co teď budeme dělat?“ drží se za své kulaté břicho. Les řídnul, větvemi stromů začalo opět prosvítat slunce. Zanedlouho se objevila hlavní cesta, na kterou opatrně vjeli. Dle ukazatelů jim k dálnici chybělo osm kilometrů. Nervozita v autě opět stoupla a vytratila se, až když na ni najeli a ztratili se v hustém provozu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252893