A co jsi tedy z Pekla vytěžil, krom toho, že jsi osvědčil onu „fakírskou trpělivost“, kterou podle často citovaného Macharova výroku tenhle román od svého čtenáře vyžaduje?
V Pekle se Šlejharův jazyk opravdu valí až k prahu čtenářské výdrže, je klokotající a křečovitý, ale zároveň extatický. Chtěl jsem ten repetitivní, místy až litanický charakter textu podtrhnout, ale také jsem hledal, čím to bezvýchodné temno překrýt. Vše mě ponoukalo k tomu, abych – i z jisté poťouchlosti – dal Peklu pervertovaně náboženský rozměr, a tak jsem se rozhodl nechat celý vybraný text nazpívat katolickým knězem. Šlejharovo zacházení se slovy je vyloženě zanícené, až smyslné. Osobně mě velmi zajímalo, jak dopadne konfrontace duchovního právě s tímhle mystickým nábojem celého textu. Sice mi mnoho lidí radilo, ať si najdu zpěváka, ale já jsem trval na tom, že to nemůže zpívat žádný jevištní profesionál, ale opravdu kněz. I s rizikem, že nebude dokonalý zpěvák nebo se bude stydět. Ale musím říct, že najít kněze, který mi Šlejharův text správně nazpívá, vůbec nebylo snadné. Nezaskočilo je, že zrovna po nich žádáš spolupráci na něčem, co se jmenuje Peklo?
Budeš se divit, ale většina kněží, se kterými jsem mluvil, mě neodmítla ani kvůli titulu, ani kvůli textu, ale prostě proto, že jim neseděla role zpěváka či herce. Až František Norbert Vehovský se té práce zhostil naprosto otevřeně a bez předsudků. A ve studiu se potvrdilo, že nebylo beze smyslu, proč jsem trval na skutečném duchovním. Právě takoví lidé, nezatížení uměleckou praxí, totiž mnohdy nabízejí skutečně nečekaná řešení, vsazují tam reakce i emoce, které bych nenaplánoval. A takhle vzniká dialog, ve kterém se musím učit akceptovat cizí hlas, byť není vždy „dokonalý“. Zpěv duchovního pak už stačilo doplnit o hru na harmonium, kterou mi nahrál Vojtěch Procházka, a vše jsem mohl poslat ke zpracování svému spolupracovníkovi, americkému noisovému hudebníkovi, kytaristovi a improvizátorovi Kevinu Drummovi. Ten ale jazyk české literární předlohy nemohl úplně ocenit, ne?
Dostal ode mě hrubý překlad vybraných pasáží, ale textem se vlastně nehodlal zabývat. Chtěl vytvořit nezávislý elektronický a elektroakustický pendant k samotnému zpěvu. To, jak si pak všechny nahrávky nakonec vsadím do celkové struktury, ponechal zcela na mém rozhodnutí. Pracovali jsme na dálku, ovšem velmi dialogicky, takže výsledkem, který jsme dodělali v rozhlasovém studiu s Ladislavem Železným, byl pak sám pozitivně překvapen. Když už jmenuješ Ladislava Železného, nynějšího dramaturga pořadu Radiocustica, měli bychom asi trochu uvést tvou kompozici do kontextu. Připomenu, že Radiocustica je pořad, který před lety na Vltavě založil Michal Rataj, aby vytvořil prostor pro rozhlasové experimenty. A už jak tady líčíš proces vzniku Pekla, není 96 | Josef K. Šlejhar
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252892
pochyb, že v jiném programovém rámci by to bylo dílo dost těžko přijatelné. Ty sem od roku 2004 dodáváš svoje práce pravidelně a musím uznat, že postupně vytváříš velmi osobitou dramaturgickou řadu.
Opravdu to není řada náhodná. Od počátku se snažím dramaturgicky sledovat určité linie. Rád si kladu překážky do cesty, rád pracuji s těžkými texty, a proto také nechci pracovat s dramaty. Raději s deníkem, prózou, poznámkami, nebo i básněmi v próze. Když zůstanu u české literatury, hledám v ní texty, které nějak provokují, a řekl bych, že i radikalizují můj vlastní jazyk. Programově ozkoumávám zvukový prostor nabízený mými milovanými autory – Věrou Linhartovou, Stanislavem Dvorským, Miloslavem Topinkou, Ladislavem Klímou… V tom prostoru hledám jisté vzorce, struktury nebo motivy, které bych mohl rozvíjet, a to buď v jejich zvukovém pojetí, nebo v leckdy až odcizeném vztahu k zvukové matérii. Ale vlastně se snažím v české literatuře hledat svůj kánon, vyznat lásku některým textům. Vážím si toho, že ti do takhle nastaveného kánonu zapadá právě Šlejhar, který jako by dodnes nebyl úplně rozpoznán. Literární historii se kdysi na jeho dílo podařilo nalepit špatné štítky, které se jen těžko odstraňují, takže řada čtenářů ho přechází jako něco, co je dnes už nemusí zajímat. Přitom editor Pavel Hájek nedávno Šlejhara ne bez důvodu přirovnal třeba k Thomasu Bernhardovi, také věčně žalujícímu, temnému a pesimistickému. A podobně i ty svými šlejharovskými kompozicemi posluchače vystavuješ jazyku i tématům autora u nás naprosto ojedinělého, nezaměnitelného a moderního.
Těžko zapomenu, jak jsem během příprav na natáčení zamířil do Památníku národního písemnictví, abych si prošel rukopisy Šlejharových románů a skici nevydaných textů. Stačí se totiž jen podívat na jeho pracovní stůl, aby člověk zjistil, jak manický to byl autor. Na jedné straně snaha o přesný, velmi komplikovaný jazyk, na straně druhé jistá zbrklá zběsilost při psaní, leckdy spojená se zálibou v až příliš dlouhých popisech. Neustálé komíhání se mezi realismem, prvotním expresionismem a symbolismem. Šlejhar je opravdu titánský, absolutní a bezohledný. Bezohledný a krutý k okolí, ale ještě více k sobě. A co mě u něj zvlášť fascinuje, je ten všudypřítomný zmar, který se do člověka zažírá. Pocit, že i když je na obzoru láska nebo naděje, nic dobře nedopadne: lidstvo je prohnilé, práce marná, ubíjející nebo zbytečná, láska je klam a jen v přírodě sídlí někdy kus smíru a dobra. Mnozí čtenáři ten jeho vyhrocený pesimismus těžko unášejí, a nedá se to rozhodně svést jenom na „slabší povahy“. Tebe Šlejhar nikdy nezdrtil?
Nevím, asi mě to až punkové „no future“ anebo poloha psaní jak od Ciorana, poloha sžíravá, skeptická a protrpěná, láká svou nesmlouvavostí. Jsem prostě také ateistický pes, spíš skeptik a cynik, a moc naděje nikde nevidím. Některé pasáže Pekla mi dokonce pomáhaly reflektovat nebo pojmenovat mou vlastní „Nejdřív jako pieta, podruhé jako masomlejnek“ | 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252892
Nejstarší dochovaný obraz Dolní Kalné (1868), Šlejharův pozdější statek vpravo dole
životní roli kulturního soumara, který je smýkán jak dělník v továrně a často taky pracuje od rána do noci, přestože na rozdíl od hrdiny románu mám své práce rád. Vrátil bych se k úvodnímu rozcestí našeho rozhovoru. Jak bys ty sám pojmenoval, v čem se liší Vraždění od Pekla?
Řekněme, že Peklo je takový zpívaný „hörspiel“, velmi inscenované konceptuální dílo. Vraždění vzniklo zcela jinak, je to rozhlasový dokument. Pravda, dokument také dost hudební, protože jsem průběžně natáčel nejen rozhovory, ale i různé zvukové situace, hru svého syna na flétnu za deště nebo jeho zpěv, a to mimochodem podle předem spočítaného strukturálně časového rámce, kdy budu zapínat a vypínat rekordér. K tomu mi ještě nakladatel Aram Herrmann, který kdysi vydal rozsáhlý komplet Šlejharových povídek, nazpíval šlejharovský morytát a citerista Michal Müller, který už delší dobu objevuje a oživuje sudetské lidové písně, zase natočil dvě zapomenuté písně z Podkrkonoší. Opatřil sis tedy náležité zvukové pozadí pro svoje osobní putování do Šlejharova kraje. Jak si vzpomínám, vypravil ses tam dokonce opakovaně.
To není zas tak překvapivé. Skoro každou kompozici si musím nějak prochodit, protrpět, mít ji spojenou se vzruchy, poutěmi, zážitky nebo bídným opíjením 98 | Josef K. Šlejhar
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252892