do tašky. Byla tam lahev vody a žádný zákusek. Gemma se posadila na kraj ponku a Benedikt jí zvednutým prstem naznačil, že má z jeho krásně vyrovnaného nářadí slézt. Gemma zavrtěla hlavou, sáhla po kousku okurky, prohlédla si ji a začala ji okusovat kolem dokola jako veverka uždibující oříšek. „Chceš přece Estelle zpátky, nebo ne?“ Benedikt šťouchl prstem do plátku rajčete. Po nehtu se mu rozlila žlutá zrníčka. „To má být součást ZEZ?“ zeptal se podezíravě. „Myslím, že by ses měl pokusit dostat do formy. Měli bysme jít na procházku, nahoru na vřesoviště. Můžeme to zahrnout do operace.“ „Estelle se líbím takový, jaký jsem. Sám sobě se líbím, jaký jsem. Jasný?“ Zakousl se do plátku červené papriky a nakrčil nos. Vrátil papriku zpátky do krabičky. Když se Gemma naobědvala a vrátila se dopředu, Benedikt nacpal nedojedený salát do odpadkového koše a začal prohledávat kapsy, zásuvky a skříně. Ve všech žilách cítil hlad a nutně potřeboval něco sladkého. V zásuvce pod bločkem lepicích papírků našel starý větrový bonbon. Sloupl z krémově hnědého cukrátka ulepený celofán a s vděčností ho začal cucat. Uprostřed odpoledne Benediktovi klesla hladina cukru v krvi natolik, že se cítil podrážděný a ospalý. Řekl Gemmě, aby ho v dílně nerušila, a začal vyřazovat jeden dílek výročního náhrdelníku za druhým. Žádný z nich mu nebyl dost dobrý. Uvažoval, kdy vlastně jeho touha po dokonalosti začala. Možná potom, co rodiče zemřeli a on se snažil dělat všechno správně kvůli Charliemu. Nevzpomínal si, že by kdy předtím nějak usilovně dbal o to, aby bylo všechno přesně tak, jak to má být. Jeho nynější sebekázeň se zjevně týkala jen hmotných věcí, a nikdy jeho samého. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252721
Ozvalo se elektronické zapípání signalizující, že se dveře do krámu otevřely. Škvírou ve dveřích uviděl vcházet květinářku Margaritu. Do Poledního slunce se z rodné Itálie přestěhovala, když jí bylo osm, stejně ale pořád mluvila s měkkým italským přízvukem, a kdykoli ho viděla, zahlaholila: „Ciao, Benedíkte!“ Dobře věděl, že by měl zapomenout na svůj sachari dový deficit a nasadit úsměv. Měl by se jít s Margaritou přinejmenším pozdravit, jakkoli se mu nechtělo. Potom si ale přimáčkl ruce na kručící žaludek. Gemma to zvládne. Chtěla obsluhovat zákazníky, tak by jí to měl umožnit. Přesto vstal a přikradl se ke dveřím do krámu, aby mohl neteř nenápadně pozorovat. Dřív Benedikt slýchal, jak si Margarita při rovnání čerstvých narcisů, růží a pivoněk do pestrobarevných věder před svým obchodem prozpěvuje italské milostné písně. „Ore d’amore,“ zpívala, spokojeně vdechovala vůni svých květin a mávala na něj. Teď už ale její hlas nějakou dobu neslyšel. Ve vědrech, která dřív přetékala květy, se teď krčilo jen pár kvítků. Květinářství někdy otevíralo až před polednem a lidé, kteří si přišli koupit květiny, se buď museli obejít bez nich, nebo si dojet do zahradního centra v Applethorpu. Benedikt viděl, že pod ušpiněnou bílou zástěrou s logem květinářství má Margarita oblečené hedvábné tyrkysové šaty stažené v pase. V jejích dlouhých vlnitých černých vlasech svítil osamocený široký pruh stříbra, bez kterého by nikdo nehádal, že zrovna překročila pětatřicítku. Benediktovi připomínala spíš baletku než květinářku. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252721
Margarita svou snědou pletí a celkově exotickým vzhledem přitahovala v městečku spoustu mužské pozornosti. Už bezmála rok ovšem chodila se svým italským krajanem Tonym. Benedikta napadlo, že Gemma možná přivítá zákaznici adolescentním zamručením, ona ale místo toho pronesla živě: „Zdravím vás.“ „Ciao,“ řekla Margarita a nervózně točila prstem ve vlasech. Dveře se znovu otevřely a do obchodu vešel Tony. Byl opálený a oblečený celý v černém, s bílou kravatou. Hlavu měl oholenou a v levém uchu se mu blýskala velká diamantová pecka. Záda měl shrbená a ruce nacpané v kapsách. Byl nejspíš alespoň o pět let mladší než Margarita. „Hmm,“ utrousila Margarita, zatímco její tyrkysové lodičky klapaly o zem. „Hmm.“ Nahlédla postupně do všech vitrín. „Co tohle?“ zeptal se Tony. Přešel k vysoké skříňce a hlasitě zaťukal na sklo. „Je to hezké, ale dost obyčejné.“ Margarita si odhodila černé lokny z ramen a ještě jednou s klapáním obešla místnost. „Chtěla bych něco mimořádného, co budu vždycky ráda nosit. Jenže nic takového tady nevidím.“ „Možná hledáte něco malinko magického?“ navrhla Gemma. Benedikt zavřel oči. Panebože, Gemmo. Něco magického. Tohle není království víl, ale klenotnictví. Neprodávám kouzelné hůlky z drahých kovů. „Ano. Ano, to je ono,“ odpověděla Margarita. „Chtěla bych něco odlišného. Jedinečného. Možná, jak říkáte, dokonce magického. Je tu někde Benedíkt?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252721