Čtení na pokračování
v rámci milostivého léta za bratrancem a tečka. Nechci se po návratu handrkovat o nařízení a paragrafy.“ Pouze pro pořádek dodávám, že nás ušetřil klasických frází běžných návštěvníků z ČSSR. Vám je tady hej, vy už jste na tu hrůzu zapomněli. Nehovořili jsme o hrůzách. A minulost zůstala minulostí. Konverzaci o potížích se zdravím a osobních problémech se Janek obratně vyhnul a v pomlouvání bližních či kolegů si neliboval. Co zbylo z anděla? Co zbylo z devatenácti hodin strávených s melancholickým Moravanem? Víc než dost, odpovídám neskromně. Abych mu proboha neuškodila, uložila jsem si tehdy bobříka mlčení, čímž se mi podařilo vzpomínku konzervovat. A nebyla to mimochodem oběť. Mezi emigranty intelektuály se těšila vážnosti jiná parta. „Jeminé, jeminé, zase ňáká subkultura,“ zavřeštěl sympatický český ekonom žijící v Bruselu, když čistě náhodou zaslechl Jankovo jméno, s nímž nic nespojoval. A věřte mi, že jsem mu to neměla za zlé. V důsledku profesionální deformace pokládal zřejmě subkulturu za sdružení anonymních subdodavatelů.
„Bůh vás opatrúj!“ rozloučil se Janek bez patosu, když jsme ho těsně před půlnocí vysadili v Bad Soden z auta. Opatrně se rozhlédl, přeběhl vozovku a propadl se do tmy. Jednou v roce 1948 jsem byl u toho, když se v brněnské vinárně Flora sešlo mladé svědomí národa. Jeho patron Halas se rychle opil a spal čelem opřeným o stůl. Byla tam řada mládenců, kteří před několika týdny odsoudili přechod Ivana Blatného do emigrace a vyloučili ho z národa. Jak to bývalo, bědovalo se a vedly se protistátní řeči. Halas se probudil, mžoural kolem a ustrašeně se optal: „Kde je Skácel? Šel nás asi udat.“ Citovala jsem z osobitých a knižně dosud nevydaných vzpomínek Slovo a svět brněnského rodáka Jaroslava Dreslera (1925—1999), v mládí přítele Ivana Blatného a od roku 1953 redaktora Svobodky. Tragikomickou epizodu zmínil během našeho setkání i Janek a zdůraznil, že sotva vykročil ze záchoda, začali ho kamarádi bez udání důvodu bouřlivě objímat, což se mu velmi nelíbilo. A Halas mezitím zase usnul. „Od té doby trpívám stihomamem. Na stará kolena je to horší.“
Zneuznaný lyrik by se určitě královsky pobavil. Pokud si pamatuji, neusiloval o věhlas národního mučedníka. Za známost s členem ÚV KSČ Zdeňkem Mlynářem neA jako anděl vykupitel byl rovněž k nepoužití. vděčím manželům Kotíkovým anebo Reimanovým, nýbrž „Už patřím do sběrných surovin,“ prohlásil o sobě jednomu zbožnému Slovákovi kolem třiceti. sarkasticky v kavárně pro milionáře, „nezastávám bohužel „Tuna nieste v kaviarni, Čehúni!“ napomenul právem názory pražských intelektuálů s komunistickou minulostí. nás pražskou verbež šeptem komentující kázání pátera Jsem prostě z jiného těsta. A proto chartistické šlechtě Jana Anastáze Opaska o prznění jazyka mateřského. vyčítám, že kazí lidem život.“ Bohužel padly i horší urážky. Ihned po mši ho proto Začal tragickou smrtí filozofa Jana Patočky, kterého Zdeněk Mlynář proškolil v tom smyslu, že český neznaboh chartisté opili rohlíkem slávy, takže ze stařecké naivity převzal úlohu mluvčího a skončil u anonymních idealistic- není eo ipso bolševický kokot, jak si to ve své venkovské naivitě představuje. kých adolescentů z venkova. My Češi jsme složitě stratifikovaný národ. „Kdo dá klukovi slušnější práci, až ho po třech letech Nežli se milé Slovačisko vyděšené přemírou cizích slov pustí z kriminálu. Může jít k lopatě. Ve jménu čeho, prosím, vzmohlo na odpověď, přispěchal pozorný páter Opasek zeptal jsem se udatné chartistky Aničky Uhlové, rozené Ša a bouři ve sklenici vody utišil. batové, když zrovna byla na mateřské. Nechápavě na mne „Nezlobte se, pane Mlynáři, ale zřejmě si pletete víru vypoulila modrá kukadla a zkoprněla. Rychle jsem přitvrdil svatou s folklorem. A to mě u politika s vaším rozhledem krátkým dovětkem, že považuji zneužívání mládeže za zlopřinejmenším překvapuje. V jednom vám však musím čin. Vzdálila se sice bez pozdravu, ale rozhodně není zlá. dát za pravdu. Jsme sakramentská čeládka. Slováci Na usmířenou mi poslala krátký seznam doporučené četby mi přijdou o mnoho srdečnější, Bavoři víc na rovinu a vzkázala, ať si konečně ujasním základní pojmy.“ a Rakušani daleko zdvořilejší. Já osobně si na otevřhuby A od matky pluku Aničky Šabatové jsme se po delší nepotrpím.“ diskusi o úspěchu Milana Kundery a politické situaci obProvinilec ani nepípnul. Když charismatický duchovní loukem navrátili k Formanově filmu o pošetilých povstalcích zmizel z dohledu, hodila jsem s panem Mlynářem a vyčúraných bláznech se zdravým rozumem. před kostelem řeč o nezadržitelném vzestupu soudruhů „Nejsme ani o chlup lepší,“ řekl Janek rezignovaně, z Bratislavy. „taky si hovíme ve smraďoučkém teplíčku a vyčkáváme. Stalo se na podzim roku 1982 či 1983 v severobavorské I naši bachaři už stříhají metr. A proto předpokládám, vísce Franken u příležitosti každoroční české sleziny, již že nás v dohledné době přesunou do většího zařízení. Budou‑li tam doktoři jen o něco chytřejší a sestřičky o něco obětavě pořádalo laické katolické sdružení Opus bonum založené roku 1972 páterem Opaskem. A emigrantská sepohlednější, vypukne pro nezletilce a nenapravitelné tkání měla svůj půvab. Co chvíli tam došlo k nečekanému optimisty svoboda. Darebáci si zamnou ruce a já vyrazím shledání po deseti, dvaceti, či dokonce padesáti letech. do Vídně koupit si knížky.“ Občas se tam objali lítí nepřátelé a slzeli. Zásadní spory? Skromnou večeři nám laskavý kavárník nezapočítal. Ale co vás nemá. Odpusťme si, co jsme si. Pán Bůh s náma Nezřetelně zahuhlal, že chudé pocestné a krajany neobírá. a zlý pryč. Pocem, ty kluku ušatá! Pocházel z vinařské vesnice mezi Lednicí a Mikulovem.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252655