19 Joona Linna ujíždí co nejrychleji kolem jezera Järlasjön. Hustě se snášející sněhové vločky beze stopy mizí, jakmile se dotknou temné vodní hladiny. Znovu se pokouší dovolat Valerii, ale nebere telefon. Panika mu probleskuje do vířících myšlenek. Má pocit, jako by Jurek Walter seděl na sedadle za ním a nakláněl se dopředu. „Zašlapu tě do země,“ zašeptá. Joona si pomyslí, že byl pomalý — že Jurkův systém prohlédl příliš pozdě. Valeria stále nebere telefon. Jestli teď potká jakékoli auto, musí předpokládat, že je to Jurkův komplic. Musí zastavit šikmo přes cestu, zablokovat průjezd a vyskočit ven. Lehnout si do příkopu a být připraven zastřelit řidiče přes čelní sklo. Na úzké silnici za Hästhagenem může ještě o něco zrychlit. Červená světla ozařují sněhový vír za vozem. Po chvíli se les otevře. Černá hlína na polích je pokrytá čerstvým sněhem. Když odbočuje na cestu k Valeriinu zahradnictví, vánice ustupuje, vločky jsou menší a tančí k zemi pomaleji. Na cestě i na prostranství před zahradnictvím jsou patrné čerstvé stopy těžkého auta. Valeriino auto to nebylo — to stojí tam kde obvykle, s těžkou vrstvou sněhu na střeše, čelním skle i kapotě. Ve sklenících se svítí, ale nikde není nikoho vidět. Joona stočí volant kolmo k vyjetým stopám, vjede do hlubokého sněhu, srovná kola a zacouvá, takže jakémukoli dalšímu vozidlu přehradí cestu. Ze sedadla spolujezdce vezme tašku, vystoupí, zasune ruku pod sako a vytáhne svůj colt combat.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252555
V oknech Valeriina domu se nesvítí. Všude je ticho. Na pozadí bílé oblohy se k zemi snáší bílý sníh. Když se Joona přiblíží k prvnímu skleníku, vidí, že hlína je ušlapaná. Někdo převrhl kbelík s keramzitem. Joona kráčí podél skleněné stěny a nahlíží dovnitř. Zelené listy se lepí na skleněné tabule, po nichž stéká sražená voda. V dálce zaštěká pes. Když dojde k zadnímu skleníku, zahlédne Valeriinu červe nou bundu pohozenou na podlaze vedle pracovního stolu. Joona opatrně zatlačí do dveří, vejde do vlhkého vzduchu, naslouchá a se zbraní namířenou k zemi pokračuje dál mezi policemi. Prochází mezi bujícími rostlinami, zatímco svět venku halí sněhová peřina. Ozve se zařinčení, jako by na betonovou podlahu dopadla pila. Joona odlehčí prst na lučíku spouště a přidřepne mezi větvičky řady japonských třešní. Vzadu ve skleníku se někdo pohybuje. Rychle přechází mezi vlhkými listy. Je to Valeria. Stojí zády k němu a drží v ruce nůž. Joona zpomalí krok, zasune pistoli do pouzdra a odhrne větev, která mu překáží v cestě. „Valerie?“ Valeria se otočí a překvapeně se usměje. Má na sobě špinavé tričko s nápisem Greenpeace a vlnité vlasy stažené do tlustého ohonu. Na lícní kosti má výraznou šmouhu od hlíny. Odloží nůž na stoličku a sundá si rukavice. Joona vidí, že právě roubuje nové větvičky na menší jabloň. Větvičku omotala páskou, aby roub držel na místě, a ránu potřela voskem. „Dej pozor, jsem špinavá,“ řekne s potlačovaným úsměvem, až se jí nakrabatí brada.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252555
Nakloní se k němu a políbí ho na ústa, aniž se ho jinak dotkne. „Snažil jsem se ti dovolat,“ řekne Joona. Valeria si rukama ohmatá zadní kapsy džín. „Asi jsem si nechala telefon v bundě.“ Když průvan rozhoupá okolní větvičky, Joona vyhlédne ven mezi tmavé stromy. „Myslela jsem, že se uvidíme ve Farangu.“ „Musíme si promluvit, vyšly najevo věci, které…“ Joona se odmlčí a ztěžka se nadechne. Valeria polkne a rty se jí stáhnou. „Ty si myslíš, že žije,“ zašeptá. „Ale vždyť našli jeho tělo. Bylo to přece jeho tělo, nebo ne?“ „Všechno jsem s Nålenem znovu prošel, ale nestačí to… Ju rek Walter žije, nevěřil jsem tomu, ale žije.“ „Ne…“ pronese Valeria zastřeně. Joona se otočí přes rameno, ale množství rostlin mu brání ve výhledu na dveře skleníku. „Musíš mi věřit,“ trvá na svém Joona. „Schovám Lumi na bezpečném místě v zahraničí a pokusím se ji ochránit... a tebe prosím, abys odjela se mnou.“ Valerii zešedly tváře, tak jako pokaždé, když je nervózní. Vrásky kolem úst se jí prohloubily a rysy ztuhly. „Víš přece, že to nemůžu udělat,“ odpoví tiše. „Je to těžké rozhodnutí.“ „Vážně? Protože si přestávám být jistá, o co tady jde… Ne chci přeceňovat svoji důležitost, ale přišlo to přesně ve chvíli, kdy mezi námi vznikl skutečný vztah… Nechtěla jsem, abys měl pocit, že tě k čemukoli nutím, nesnažím se obsadit Sum mino místo, protože to nejde, to vím.“ Joona ukročí stranou, aby viděl do skleníku za ní. „Poslouchám tě, ale…“ „Promiň, nemyslela jsem… Řekla jsem to hloupě.“ „Já ti rozumím,“ přikývne Joona. „Můžeme si o všem promluvit, ale Jurek žije… a za poslední měsíc zabil nejmíň pět lidí.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252555