pampeliškami, až vypadala jako obraz nějakého bláz nivého malíře, který na šedivě nudný podklad bez roz myslu rozstříkal jednu barevnou skvrnku vedle druhé. Automobilů na konci těch sedmdesátých let ještě moc nejezdilo, zvlášť ne na venkově, takže ty květy tam oby čejně ležely dlouho, zvadly, seschly a zůstaly tam, do kud je neodvál vítr nebo nespláchl déšť. Tenhle zvyk letních vycházek udržoval Vácha po celé roky. Celá ves o něm věděla. Znala ho i moje ba bička. Bydlela skoro na konci vesnice, za jejím dom kem se šedivou eternitovou střechou byla už jen prvo republiková vilka Novotných a třešňová alej začínala hned za koncem jejich plotu. Jenže já o těch vycházkách nevěděla nic. Netušila jsem ani to, že v té době nikdo jiný ze vsi třešňovou cestou kvůli němu nechodí. Babička bydlela daleko od nás, jezdili jsme k ní málo. Pokaždé jen na pár hodin odpoledne v sobotu nebo v neděli. Na delší dobu ni kdy. A taky jsem tu nikdy předtím nebyla sama, bez mámy a bez táty. A navíc na tak dlouho. To až teď.
[ … ] Jak jarní počasí nabíralo na síle a slunce každý den přidávalo na teploměru za oknem nějaký ten dílek na víc, chovala se babička divněji a divněji. Co chvíli se zarazila, třeba při uklízení nebo vaření, a vzhlédla k oknu, kterým bylo vidět na cestu. To nikdy předtím nedělala. „Petruško, pojď domů! Hned. Nastydneš!“ začala mě navíc honit v ty dny ze dvorku, ačkoli celé týdny před
kostelnice 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252551