ale má dojem, že pokud by překročil hranici tmy — která mu najednou připadá velice pevná, velice tvrdá —, už by se odtamtud nevrátil. „Chtěl jsem to udělat sám,“ prohodí hlas se slabou stopou lítosti. „Není moudré nechávat naživu někoho, kdo v sobě nosí tolik tajemství. Ale co se dá dělat…“ Další kroky. Stín lidské postavy obejde lampu, takže se celý otočí. Stín padne na Khadseho mrtvolu… A ta hned nato zmizí. Jako by mužův pohybující se stín vymazal Khadseho z existence, jako když hadr setře šmouhu na okenní tabuli. Sigrud pohlédne na maličký ostrůvek světla u svých nohou, vrhaný jedinou zbývající petrolejovou lampou. Nevycházej ze světla. Než se naděje, stín lidské postavy se rozplyne, náhle je ten tam. Sigrud volnou rukou uchopí vysílačku na svém opasku — součást bezpečnostních opatření pro případ, že by se ho někdo pokusil přepadnout. Takhle daleko od vchodu mi to k ničemu nebude, pomyslí si. Zatím ten nápad odloží stranou a přemýšlí, co dál. Potom to Sigrud ucítí: náhlou pozornost, jako by se veškerá temnota v místnosti obracela k němu a prohlížela si ho. Ze tmy se ozve tiché, hrozné zasténání, připomínající skřípání vysokých stromů pomalu se kymácejících ve větru. Levá ruka ho najednou bolí, příšerně pálí, jako kdyby jizva na jeho dlani byla z tekutého olova. Zdá se, že hlas nyní přichází ze vzdáleného kouta místnosti. „A kdo jsi ty?“ zašeptá. Sigrud skloní pistoli. Tak docela neví, co si v takové situaci počít — při výcviku ho nepřipravovali na to, že na něj bude mluvit stěna temnoty —, ale otázky, to je jiná. S těmi si ví rady. Instinktivně se uchýlí ke krycí historce, která koresponduje s dopravními doklady v jeho kapse. „Jenssen,“ odpoví. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252546
Ticho. Hlas se zmateně zeptá: „Jenssen?“ „Ano.“ „A… co tady děláte, pane Jenssene?“ „Hledám práci,“ prohlásí odhodlaně Sigrud. „V Ahanaštanu.“ Mnohem, mnohem delší ticho. Potom rytmické zachřestění napravo od něho, jako škubání hadího ocasu. A pomalu, pomaloučku mu připadá, že ve tmě vidí světlo… maličké tečky studeného světla, jako strašně vzdálené hvězdy. „Nevím, co to znamená,“ řekne tiše hlas. „Buď jsi hloupý, nebo lžeš, což také není nejmoudřejší.“ A potom blíž k němu: „Ale tys mě zavolal. Buď ty, nebo on, nebo oba.“ Sigrud stočí pohled k podlaze. Kruh světla se pomalu stahuje. Sigrud si začíná připadat jako vodní krysa, kterou dusí krajta. „Pracuješ pro ně?“ zašeptá hlas. „Jsi jeden z nich? Řekni mi to.“ Sigrud neví, o kom hlas mluví, ale odpoví: „Ne. Jsem sám.“ „Proč jsi zabil Khadseho?“ „Protože… protože zavraždil moji přítelkyni.“ „Hmm… Ale zabít ho mělo být dost těžké, ne? Obalil jsem ho obrannými vrstvami, ochrannými prvky.“ Krátké, tiché zacvrkání, jako vrzání cvrčků v hlubokém lese. Kde to vlastně jsem? napadne Sigruda. Jsem vůbec ještě ve skladu? Nad sebou však stále ještě vidí zavěšenou petrolejku. „Neměl jsi být schopen ho sledovat,“ pokračuje hlas, „neměl jsi být schopen ho zranit. A přesto cítím, že ochranné prvky, které jsem mu dal, jsou ve tvém vaku…“ Kruh světla se ještě trochu stáhne. Sigrud vykulí jediné oko, když si uvědomí, co mu hlas říká. Je tahle… tahle věc, pomyslí si, Khadseho zaměstnavatel? Mohla by ta věc být… Nokov? „A cítím z tebe své vlastní psaní,“ říká hlas ve tmě. „Můj vlastní seznam, předaný mými vlastními prostředky. Dopis. Můj dopis.“ Sigrud polkne. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252546
„Lžeš mi,“ pronese hlas. „Nevěřím, že bys dokázal Khadseho zabít bez pomoci. Jejich pomoci.“ „Udělal jsem to sám.“ „To tvrdíš ty. Ale já ti nevěřím.“ Dlouhé ticho. Sigrud cítí, jak se ve stínech něco hýbe, suché šustění, tiché chvění. „Víš, kdo jsem?“ zašeptá hlas. Hranice tmy je nyní pouhých pár centimetrů od špiček Sigrudových chodidel. Stojí co nejvíc zpříma, usilovně se pokouší nezavadit o závoj tmy loktem ani kolenem. „Víš, co ti můžu udělat?“ řekne hlas. „Jistě, zabil jsi Khadseho — ale ve srovnání s tím, co dokážu, ti bude vražda připadat jako báječné požehnání.“ Vedle Sigruda se ozve povzdech. Skřípání a škrábání jakéhosi předmětu taženého po betonové podlaze. Ruka ho tolik bolí, až ji musí zatnout v pěst. „Navěky bys bloudil nejtemnější nocí,“ šeptá hlas, tentokrát na druhé straně od Sigruda. „Nekonečnou černou plání pod vzdálenými hvězdami… Chodil bys a chodil a chodil, tak dlouho, až bys zapomněl, jak vypadá tvá vlastní tvář, co jsi vlastně zač. A teprve pak — až bys zapomněl, jak se jmenuješ, že vůbec existuješ —, teprve pak bych přerušil tvé osamění a pokládal ti otázky.“ Před ním něco zasyčí. Za ním se ozve bublavé chichotání, rozhodně to není zvuk, jaký by mohl vycházet z lidského hrdla. „A ty,“ zašeptá hlas, „bys mi v slzách odpovídal.“ Stín se přikrade blíž. Sigrud má pocit, že stojí v maličké trubičce světla. Šepot v jeho uchu, jako by tvor ve tmě stál hned vedle něj. „Chceš, abych ti to udělal?“ „Ne.“ „Tak mi řekni, jestli…“ Okraj stínu se zachvěje. Sigrud čeká, kdy dopadne první rána. Potom stín vydá zvuk zvláštního neklidu: „Hnch.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252546