ale má dojem, že pokud by překročil hranici tmy — která mu najednou připadá velice pevná, velice tvrdá —, už by se odtamtud nevrátil. „Chtěl jsem to udělat sám,“ prohodí hlas se slabou stopou lítosti. „Není moudré nechávat naživu někoho, kdo v sobě nosí tolik tajemství. Ale co se dá dělat…“ Další kroky. Stín lidské postavy obejde lampu, takže se celý otočí. Stín padne na Khadseho mrtvolu… A ta hned nato zmizí. Jako by mužův pohybující se stín vymazal Khadseho z existence, jako když hadr setře šmouhu na okenní tabuli. Sigrud pohlédne na maličký ostrůvek světla u svých nohou, vrhaný jedinou zbývající petrolejovou lampou. Nevycházej ze světla. Než se naděje, stín lidské postavy se rozplyne, náhle je ten tam. Sigrud volnou rukou uchopí vysílačku na svém opasku — součást bezpečnostních opatření pro případ, že by se ho někdo pokusil přepadnout. Takhle daleko od vchodu mi to k ničemu nebude, pomyslí si. Zatím ten nápad odloží stranou a přemýšlí, co dál. Potom to Sigrud ucítí: náhlou pozornost, jako by se veškerá temnota v místnosti obracela k němu a prohlížela si ho. Ze tmy se ozve tiché, hrozné zasténání, připomínající skřípání vysokých stromů pomalu se kymácejících ve větru. Levá ruka ho najednou bolí, příšerně pálí, jako kdyby jizva na jeho dlani byla z tekutého olova. Zdá se, že hlas nyní přichází ze vzdáleného kouta místnosti. „A kdo jsi ty?“ zašeptá. Sigrud skloní pistoli. Tak docela neví, co si v takové situaci počít — při výcviku ho nepřipravovali na to, že na něj bude mluvit stěna temnoty —, ale otázky, to je jiná. S těmi si ví rady. Instinktivně se uchýlí ke krycí historce, která koresponduje s dopravními doklady v jeho kapse. „Jenssen,“ odpoví. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252546