9. V Simonově nemocničním pokoji v Sanfranciské všeobecné je dvanáct postelí. Na dveřích visí laminovaná tabulka s nápisem MASK A PLÁŠŤ RUK AVICE JEHLY DO PEVN ÝCH KR ABIC ZÁK AZ VSTUPU TĚHOTN ÝM ŽENÁM – a menší se slovy ŽÁDNÉ K VĚTINY. Klára a Robert zůstanou v Simonově pokoji přes noc, spí vsedě na židli. Jeho postel od té vedlejší odděluje tenký bílý závěs. Simon se tam nerad dívá: pacient, bývalý šéfkuchař, je teď kost a kůže: nedokáže v sobě nic udržet. Za pár dnů je postel zase volná a zástěnou pohybuje lehký vítr. Robert řekne: „Musíš to povědět své rodině.“ Simon vrtí hlavou. „Nesmějí se dozvědět, že jsem takhle skončil.“ „Ale tys neskončil,“ namítne Klára. Na klíně má horu brožur – Když má přítel rakovinu; Láska, ne odmítnutí – a v očích neupřímný pohled. „Jsi přece tady, s námi.“ „Jo.“ Simonovi se těžko polyká: žlázy v krku má zvětšené. Jednou večer, když Robert s Klárou odejdou do bufetu pro něco teplého k jídlu, se Simon se rychle přesune ke kraji postele a sáhne po telefonu. Je mu stydno, když si uvědomí, že dokonce ani nezná Danielovo číslo, ale Klára nechala na židli spoustu svých věcí, včetně tenkého červeného adresáře. Daniel se ozve po pátém zazvonění. „Dane,“ řekne Simon. Chraptí a v levé noze mu škube, ale zaplavuje ho vděčnost.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252532