Místa zrychleného tepu
František Křižík totiž na přelomu předminulého a minulého století vyslyšel touhu bechyňských radních po železničním spojení nejen s Táborem, ale třeba až do Týna nad Vltavou a Vodňan. Stavba dráhy s elektrickým pohonem Bechyně – Tábor byla dokončena přesně ve stanoveném termínu, jímž byl 1. červen 1903, pravidelný provoz byl zahájen pouhých 20 dnů nato. Pravda, prodloužení do Týna a Vodňan se už nekonalo, avšak i tak má tato trať nezpochybnitelný primát: jde o vůbec první dráhu v celém Rakousku-Uhersku, kde se s parním provozem nepočítalo ani alternativně, tedy o první v pravém slova smyslu elektrický provoz. Po otevření mostu se pak bechyňští dočkali nádraží přímo ve městě. Pára – či pardon, vlastně elektřina – jsou média jistě úctyhodná, ale já dávám přednost vodě. Ne, přístav v Bechyni nenajdeme; přesto ji považuji za vodní město. Sympaticky líná Lužnice (u jezu se v ní krásně koupe, to mohu z vlastní zkušenosti doporučit!) totiž není jediným zdejším tokem. Nesmíme opominout říčku Smutnou, nad jejímž soutokem s Lužnicí se vypíná zámek. A do třetice se z druhé strany do Lužnice vlévá Židova strouha, protékající romantickým kaňonem. Na zámek určitě nezapomeneme – zůstaňme však ještě chvíli u vody. Stejně jako příjemné osvěžení v Lužnici u hučícího splavu Vám z celého srdce doporučuji procházku místní částí Zářečí. Kroky turistů tam málokdy zamíří… a je to velká škoda! Stačí přejít mostek pod zámkem, a octneme se na levém břehu, v místě, kde se sice nezastavila voda (to bohužel platí hlavně pro tu stoletou v srpnu 2002, která napáchala značné škody), ale čas alespoň navenek ano. Tato pobřežní čtvrť je plná romantických zákoutí a krásných, většinou pečlivě renovovaných usedlostí (mnohé z nich jsou
81
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252396