Místa zrychleného tepu
František Křižík totiž na přelomu předminulého a minulého století vyslyšel touhu bechyňských radních po železničním spojení nejen s Táborem, ale třeba až do Týna nad Vltavou a Vodňan. Stavba dráhy s elektrickým pohonem Bechyně – Tábor byla dokončena přesně ve stanoveném termínu, jímž byl 1. červen 1903, pravidelný provoz byl zahájen pouhých 20 dnů nato. Pravda, prodloužení do Týna a Vodňan se už nekonalo, avšak i tak má tato trať nezpochybnitelný primát: jde o vůbec první dráhu v celém Rakousku-Uhersku, kde se s parním provozem nepočítalo ani alternativně, tedy o první v pravém slova smyslu elektrický provoz. Po otevření mostu se pak bechyňští dočkali nádraží přímo ve městě. Pára – či pardon, vlastně elektřina – jsou média jistě úctyhodná, ale já dávám přednost vodě. Ne, přístav v Bechyni nenajdeme; přesto ji považuji za vodní město. Sympaticky líná Lužnice (u jezu se v ní krásně koupe, to mohu z vlastní zkušenosti doporučit!) totiž není jediným zdejším tokem. Nesmíme opominout říčku Smutnou, nad jejímž soutokem s Lužnicí se vypíná zámek. A do třetice se z druhé strany do Lužnice vlévá Židova strouha, protékající romantickým kaňonem. Na zámek určitě nezapomeneme – zůstaňme však ještě chvíli u vody. Stejně jako příjemné osvěžení v Lužnici u hučícího splavu Vám z celého srdce doporučuji procházku místní částí Zářečí. Kroky turistů tam málokdy zamíří… a je to velká škoda! Stačí přejít mostek pod zámkem, a octneme se na levém břehu, v místě, kde se sice nezastavila voda (to bohužel platí hlavně pro tu stoletou v srpnu 2002, která napáchala značné škody), ale čas alespoň navenek ano. Tato pobřežní čtvrť je plná romantických zákoutí a krásných, většinou pečlivě renovovaných usedlostí (mnohé z nich jsou
81
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252396
Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
památkově chráněné). Není nad zážitek vlastními smysly, nebudu Vás tedy unavovat popisy jednotlivých objektů. U jednoho se přece zastavím. Na adrese Zářečí 481, hned u mostku, najdeme nejstarší stavbu v sousedství: říká se jí Městské lázně, historicky správnější název zní bývalá Panská (nebo také Dolní) lázeň. Tato čtyřkřídlá barokní, klasicistně přestavěná budova existovala prokazatelně už v roce 1602. Coby majitel Panské lázně je však zmiňován už podkomoří Českého království Oldřich Pluh z Rabštejna v roce 1324! Petr Vok z Rožmberka pak o 270 let později daruje „lázni“ (jak se tedy psalo) pod zámkem městu – s podmínkou, že v ní každý lazebník bude šenkovat výlučně panské pivo. Nevíme, jak bylo toto nařízení dodržováno během chaotické doby třicetileté války, ale za posledního Rožmberka se jím lazebníci jistě řídili – pokud by jej totiž nedbali, hrozila by jim nejen pokuta, ale také propadnutí „lázně“ zpět v rožmberský majetek. Další majitelé i dějiny místa jsou dobře zdokumentovány – a rád pochválím, jak se o ně stará rodina, která je drží nepřetržitě od roku 1949. Nejcennější částí areálu je klasicistní pavilon, tedy kočárovna (jde o otevřený sloupový přístavek v severozápadním rohu). Připomeňme, že když se v Bechyni začíná v 16. století rozmáhat keramická výroba, mění se Zářečí z (moderně řečeno) lázeňské čtvrti v osadu řemeslníků (Paarové tu pak v roce 1875 založili první keramickou továrnu). Keramika je jedním z dalších symbolů našeho města. Nyní už ale k památce nejrozsáhlejší, která dosud skromně čekala na naši pozornost: k zámku. Na velkém a strmém ostrohu mezi Lužnicí a Smutnou se nabízelo příhodné místo pro slovanské hradiště, později hrad a nakonec zámek. Místo je to jaksepatří starobylé – vždyť
82
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252396
Místa zrychleného tepu
Další z hezkých domů na bechyňském náměstí: U Pichlů (nám. T. G. Masaryka 141)
dostalo coby název staročeské osobní jméno! Bechyně jakožto středobod „provincie Bechinensis“ se záhy stává centrem státně-hospodářské i církevní správy. Pražské biskupy zde zastupovali arcidiákoni a klérus držel celou velkou oblast Bechyňska a Vltavotýnska až do druhé poloviny 13. století (do Týna, jak uvidíme v následující kapitole, se arcidiecéze po Bílé hoře vrátila). Nebyl by to ovšem Přemysl Otakar II., aby se i zde nepokoušel dostat pod svou nadvládu co největší území. A tak v roce 1268 směňuje některé statky s pražským biskupstvím a na „pusté hoře Bechyni“ káže postavit hrad. Arcidiákoni jsou vystřídání purkrabími, kteří spravují i četné vsi v okolí. Plány „krále železného a zlatého“ zmařila jeho smrt na Moravském poli a dlouhých desetiletí slabší královské vlády vy-
83
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252396