Kapitola čtvrtá
Za Okruhem a v Moskvě
Dokončil jsem hlášení a dvakrát si po sobě to, co jsem napsal, přečetl. Pak jsem text vytiskl a přečetl ho ještě jednou. Našel jsem v něm tři pravopisné chyby a čtyři chyby v interpunkci. Ohledně chyb v interpunkci jsem si sice nebyl úplně jistý, ale pro jistotu jsem opravil i je. Potom jsem hlášení znovu vytiskl a podepsal ho. Dauletdinová byla tak trochu posedlá pravopisem. Dokázala vrátit hlášení – normální, dobré hlášení – celé počmárané červenou propiskou a s poznámkou: „Buďto nejste Rus, anebo jste studoval v devadesátkách!“ Ne nadarmo se říká, že těmi nejzuřivějšími obhájci gramaticky správné ruštiny jsou právě nerodilí mluvčí, kteří ale ruský jazyk dokonale ovládají. A nejhorší je, že se proti tomu vlastně nedá nic namítat. Vždyť i samotná Dauletdinová studovala ruštinu v dagestánské Machačkale, a to právě v devadesátkách. Proč se sakra dala k policii? Proč radši nešla na nějakou pedagogickou fakultu? Dneska z ní mohla být ministryně školství... „Denisi.“ „Michaile?“ řekl jsem v povzdechem a otočil se. Kvazi, který už alespoň deset minut čekal, až skončím, se podíval na hodinky. Měl je staré, mechanické. Kdyby byli kvazi schopní pozérství, asi bych si pomyslel, že je to součást jeho image, stejně jako ošuntělé obleky a staromódní kravaty. „Chceš se provětrat.“ Svraštil jsem čelo. „Počkej. Proč mám pocit, že to vůbec nebyla otázka?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252212