„Ve skříni v předsíni,“ odpověděla Leena a znovu zmizela. Z předsíně se začalo ozývat bouchání. „Všechny kufry tu jsou. S sebou si rozhodně nic nezabalila,“ usoudila Leena. „Je tu mobil,“ zavolala na ni Anna. „Pod postelí.“ Prohlížela si model pro seniory s tlačítky tak velkými, že je bylo snadné zmáčknout, ať se člověku třásly ruce sebevíc. Na displeji svítilo dvanáct nepřijatých hovorů. „Odešla by vaše maminka bez telefonu?“ zeptala se Anna Leeny, která se znovu vrátila do ložnice. „Ne. Prohlídněte ho.“ Anna vybrala z nabídky poslední volaná čísla. Vypadalo to, že Riitta Vehviläinenová byla v kontaktu jen se svojí dcerou. Přijaté i zmeškané hovory byly od Leeny. Také volané číslo patřilo vždy Leeně, až na jedno, to poslední. „Vaše matka minulý čtvrtek po půlnoci volala nějakému Vilimu, který to očividně nezvedl. Nebo tu aspoň není doba trvání hovoru. Pak už žádné hovory.“ „Komu?“ „Píše se tu Vili.“ „Žádného Viliho neznám. Máma nikdy o žádném Vilim ne mluvila,“ zvolala Leena rozrušeně. „Nějakého Viliho nicméně podle všeho zná.“ „Panebože, co se to tu vlastně stalo? Byla jsem za mámou ve středu a všechno bylo v pořádku.“ „Nejsou tu žádné textové zprávy.“ „Máma neumí posílat esemesky,“ vysvětlila Leena. „I když jsem se ji to snažila naučit.“ „Tak tomu Vilimu zavoláme,“ prohlásila Anna. „Něco mi říká, že se brzy dozvíme, kde vaše maminka je.“ Jenže na hovor okamžitě odpověděl automat monotónním ženským hlasem, že „s volaným číslem se nelze spojit“.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251903