„Ve skříni v předsíni,“ odpověděla Leena a znovu zmizela. Z předsíně se začalo ozývat bouchání. „Všechny kufry tu jsou. S sebou si rozhodně nic nezabalila,“ usoudila Leena. „Je tu mobil,“ zavolala na ni Anna. „Pod postelí.“ Prohlížela si model pro seniory s tlačítky tak velkými, že je bylo snadné zmáčknout, ať se člověku třásly ruce sebevíc. Na displeji svítilo dvanáct nepřijatých hovorů. „Odešla by vaše maminka bez telefonu?“ zeptala se Anna Leeny, která se znovu vrátila do ložnice. „Ne. Prohlídněte ho.“ Anna vybrala z nabídky poslední volaná čísla. Vypadalo to, že Riitta Vehviläinenová byla v kontaktu jen se svojí dcerou. Přijaté i zmeškané hovory byly od Leeny. Také volané číslo patřilo vždy Leeně, až na jedno, to poslední. „Vaše matka minulý čtvrtek po půlnoci volala nějakému Vilimu, který to očividně nezvedl. Nebo tu aspoň není doba trvání hovoru. Pak už žádné hovory.“ „Komu?“ „Píše se tu Vili.“ „Žádného Viliho neznám. Máma nikdy o žádném Vilim ne mluvila,“ zvolala Leena rozrušeně. „Nějakého Viliho nicméně podle všeho zná.“ „Panebože, co se to tu vlastně stalo? Byla jsem za mámou ve středu a všechno bylo v pořádku.“ „Nejsou tu žádné textové zprávy.“ „Máma neumí posílat esemesky,“ vysvětlila Leena. „I když jsem se ji to snažila naučit.“ „Tak tomu Vilimu zavoláme,“ prohlásila Anna. „Něco mi říká, že se brzy dozvíme, kde vaše maminka je.“ Jenže na hovor okamžitě odpověděl automat monotónním ženským hlasem, že „s volaným číslem se nelze spojit“.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251903
„Je nedostupný,“ řekla Anna. „Pošlete to číslo na informace,“ nařídila jí Leena. Přesně to Anna udělala, ale bez výsledku. Buď číslo nebylo veřejné, nebo se jednalo o předplacenou kartu. „Však my zjistíme, co je ten Vili zač,“ utěšovala Anna Leenu. Ta si zoufale tiskla a třela ruce, neklidně přešlapovala z nohy na nohu a zadržovala pláč. „Prohlídneme teď v klidu zbytek bytu,“ pobídla ji Anna a leh ce se dotkla jejích ramen. Leena se pokusila o statečný úsměv. Kuchyň byla poněkud omšelá, ale jinak čistá, stejně jako celý byt. Světlemodré skříně z dřevotřísky zaplňovalo nádobí a kuchyňské potřeby, které vypadaly stejně starodávně jako šaty ve skříních. Proč si staří lidé vystačí se starými věcmi? Proč se my mladí pořád sháníme po něčem novém? Kdyby se svět točil kolem potřeb starých lidí, převážná většina užitko vé výroby by se mohla prostě ukončit. Na co sakra neustále potřebujeme nějaké novinky? Anna s Leenou prohlédly ledničku a skříňky, odpadkový koš, příborník, nic neobvyklého. Na zdi naproti lednici visela bílá skříňka na léky. Byla plná různých krabiček. Marevan, diaze pam, propral, vitaminy a tři různé léky proti bolesti. Dávkovač ležel naplněný na skříňce. Anna si všimla i léků, které se daly dobře prodat na ulici. A kdyby Riitta někam odjela, dávkovač by si vzala s sebou. „Je tohle všechno v pořádku?“ zeptala se. „Ano. Máma měla různé drobné neduhy, ale nic vážného. Všechno vypadá jako vždycky.“ V obývacím pokoji stála hnědá sedací souprava s ošoupaný mi polštáři, televize, na zemi ležel velký koberec, na stěnách vi sely dvě dečky vyšívané křížkovým stehem, na poličkách bylo vyskládáno několik knížek, ozdobné předměty a fotografie
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251903
Leeny v konfirmačních šatech, Leeny jako maturantky a ne věsty a snímky vnoučat z jejich prvních narozenin. „To je prostě hrůza,“ řekla Leena. „Všechno je jako dřív, je nom máma chybí.“ „Všimla jste si tu někdy něčeho divného, v domě nebo ven ku, když jste byla u maminky na návštěvě?“ zeptala se Anna. „Čeho jako?“ „Vyšetřujeme jeden případ, který souvisí s drogami. Nájem níka protějšího bytu našli včera doma mrtvého.“ „Panebože, toho kluka? Co se to tu děje?“ „Znáte matčiny sousedy?“ „Ne. Teda některé samozřejmě znám od vidění. Nahoře bydlí dva další senioři a dvě rodiny s dětmi.“ „Souseda z protějšího bytu jste někdy viděla?“ „Viděla a poznala jsem, že s ním není všechno v pořádku.“ „Jak to?“ „Snadno, všimla jsem si jeho zorniček a taky trochu páchl. Feťáka poznám.“ „Viděla jste ho někdy s někým dalším?“ Leena vzpomínala. Pak zavrtěla hlavou. „Nejspíš ne. Ani jeho jsem nevídala často. Vy myslíte, že má mino zmizení nějak souvisí s tím vaším případem?“ „Možná se pro tohle všechno najde úplně logické vysvětle ní,“ odpověděla Anna. Podezíravý pohled v Leeniných očích jí prozradil pravdu. Vysvětlení nebude logické ani pěkné. „Zjistíme, kdo je ten Vili a proč mu vaše matka volala jako poslednímu před svým zmizením. Kdybyste se o matce něco dozvěděla, dejte mi hned vědět. Klidně uprostřed noci,“ po kračovala Anna. „Vy mně taky,“ odpověděla Leena a utřela si z tváře slzu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251903