Vzpomínám si, jak mě na tom smetišti jednou chytil nějaký chlap. Hrozně jsem se lekla: „Pane! Já už to víckrát neudělám!“ A on se zeptal: „Čípak jsi?“ „Ničí. Já jsem z přijímače.“ Tak mě vzal domů a dal mi najíst. Měli tam jenom brambory, tak mi jich uvařili kastrol a já ho celý snědla. Z přijímače mě převezli do dětského domova, který stál přímo naproti zdravotní škole, kde sídlila německá vojenská nemocnice. Pamatuju si nízká okna a masivní okenice, které se na noc zavíraly. Tady bylo jídlo dobré, a já se dokonce spravila. Moc ráda mě měla místní uklízečka. Litovala všechny zdejší děti, ale mě zejména. Když nám chodili brát krev, všichni se schovávali: „Doktoři jdou!“ V takové chvíli mě vždycky ukryla někam do zasutého kouta. A pořád opakovala, že jsem podobná její dceři. Děti, které si vlezly pod postel, odtud vytáhli. Na něco je vždycky nalákali – na kousek chleba, na dětskou hračku… Já si zapamatovala třeba dětský míček… Jakmile „doktoři“ odešli, vracela jsem se na pokoj. Vzpomínám si na malého chlapečka, který ležel na posteli, ruka mu visela dolů k zemi a po té stékala krev. Jiné děti plakaly… Po dvou třech týdnech se děti střídaly. Jedny, už velmi bledé a zesláblé, nahradily jiné. Které ze všeho nejdřív vykrmili. Němečtí lékaři se domnívali, že krev dětí do pěti let pomáhá rychlejšímu uzdravování pacientů. A navíc omlazuje – ale to jsem se dověděla až pak… samozřejmě až mnohem později… Kdežto tehdy? Taky jsem si přála dostat hezkou hračku. Třeba červený míček. Pak začali Němci z Minska ustupovat, vlastně spíš prchat… Žena, co mě celou tu dobu zachraňovala, nás vyvedla za bránu a řekla nám: „Jestli někoho eště máte, tak ho hledejte. A když ne, běžte do kterýkoli vesnice, lidi vám tam pomůžou.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251893
Tak jsem šla. A bydlela u jedné babičky… Dnes už si nepamatuju ani její jméno, ani jak se jmenovala vesnice, kde to bylo. Vzpomínám si jen, že zatkli její dceru a my v domě zůstaly samy dvě, stařičká a maličká. Na týden jsme k jídlu měly sotva kousek chleba. Že jsou ve vesnici naši, jsem se dověděla až jako poslední. Byla jsem zrovna nemocná. Jakmile jsem to ale uslyšela, hned jsem vstala a běžela ke škole. Nalepila jsem se hned na prvního vojáka, kterého jsem uviděla. A všimla jsem si, jak mokrou měl vojenskou blůzu. Tak strašně ho všichni objímali, líbali a přitom plakali.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251893
Jako by mu zachránila dceru… Geňa Zavojnerová, 7 let, dnes seřizovačka elektroniky Ptáte se, co si z té doby pamatuju nejvíc…? Jak zatkli otce… Vím, že měl na sobě vaťák, ale tvář si nepamatuju, ta se mi z paměti zcela vytratila. Pamatuju si ale jeho ruce… Zkroutili mu je a svázali… Tatínkovy ruce… Ať ale dělám, co chci, ty, co si pro něj přišli, si vybavit nedokážu. Bylo jich několik… Maminka ani neplakala. Celý den prostála u okna. Otce sebrali a nás přestěhovali do ghetta, takže jsme začali žít za ostnatým drátem – v domě hned u silnice a na náš dvůr každý den dopadaly kusy holí. U naší branky jsem vídala fašistu, co mlátil skupinu lidí, které vedli na popravu; když se některá hůl zlomila, odhodil ji za sebe – k nám na dvůr. Chtěla jsem ho vidět líp, nejen jeho záda, a jednou se to povedlo: byl malý a plešatý. A funěl a supěl. Mou dětskou obrazotvornost ohromilo hlavně to, jak je obyčejný… Naši babičku jsme našli v jejím bytě zabitou… Pochovali jsme ji sami… Naši moudrou a veselou babičku, která tolik milovala německou hudbu. A německou literaturu. Zrovna když maminka odešla vyměňovat nějaké věci za jídlo, v ghettu začal pogrom. V takových případech jsme se obyčejně schovávali ve sklepě, ale tentokrát jsme si vylezli na půdu, která byla na jedné straně úplně zničená. A to nás nakonec zachránilo: Němci vstoupili do domu a bodali do stropu bajonety. Na půdu nevylezli proto, že zvenčí viděli, jak je pobořená. Do sklepa hodili pár granátů. Pogrom trval tři dny a my celou tu dobu proseděli na půdě. Maminka pořád nikde, takže jsme mysleli jenom na ni. Jakmile ta hrůza skončila, stoupli jsme si do vrat a čekali: tak je naživu, nebo ne? Najednou zpoza rohu vyšel náš bývalý soused; když procházel kolem nás, ani nezpomalil, ale přesto jsme zaslechli: „Vaše maminka žije!“ Když se konečně vrátila, všichni tři jsme strnule stáli 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251893