Vzpomínám si, jak mě na tom smetišti jednou chytil nějaký chlap. Hrozně jsem se lekla: „Pane! Já už to víckrát neudělám!“ A on se zeptal: „Čípak jsi?“ „Ničí. Já jsem z přijímače.“ Tak mě vzal domů a dal mi najíst. Měli tam jenom brambory, tak mi jich uvařili kastrol a já ho celý snědla. Z přijímače mě převezli do dětského domova, který stál přímo naproti zdravotní škole, kde sídlila německá vojenská nemocnice. Pamatuju si nízká okna a masivní okenice, které se na noc zavíraly. Tady bylo jídlo dobré, a já se dokonce spravila. Moc ráda mě měla místní uklízečka. Litovala všechny zdejší děti, ale mě zejména. Když nám chodili brát krev, všichni se schovávali: „Doktoři jdou!“ V takové chvíli mě vždycky ukryla někam do zasutého kouta. A pořád opakovala, že jsem podobná její dceři. Děti, které si vlezly pod postel, odtud vytáhli. Na něco je vždycky nalákali – na kousek chleba, na dětskou hračku… Já si zapamatovala třeba dětský míček… Jakmile „doktoři“ odešli, vracela jsem se na pokoj. Vzpomínám si na malého chlapečka, který ležel na posteli, ruka mu visela dolů k zemi a po té stékala krev. Jiné děti plakaly… Po dvou třech týdnech se děti střídaly. Jedny, už velmi bledé a zesláblé, nahradily jiné. Které ze všeho nejdřív vykrmili. Němečtí lékaři se domnívali, že krev dětí do pěti let pomáhá rychlejšímu uzdravování pacientů. A navíc omlazuje – ale to jsem se dověděla až pak… samozřejmě až mnohem později… Kdežto tehdy? Taky jsem si přála dostat hezkou hračku. Třeba červený míček. Pak začali Němci z Minska ustupovat, vlastně spíš prchat… Žena, co mě celou tu dobu zachraňovala, nás vyvedla za bránu a řekla nám: „Jestli někoho eště máte, tak ho hledejte. A když ne, běžte do kterýkoli vesnice, lidi vám tam pomůžou.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251893