Page 1

JENNY BLACKHURST

onemocněla, každopádně mi nezbývá nic jiného než se naučit žít s následky. Zabila jsem svého syna, a teď se snažím sama sebe přesvědčit, že jsem nevinná, že Dylan stále žije. Byla jsem tak moc přesvědčivá, až jsem dokonce uvěřila sama sobě! Přitom jsem jen chtěla, potřebovala jsem…“ Potřebovala jsem uvěřit, že bych nebyla schopná ublížit dí­ těti, svému dítěti. I když někde hodně hluboko uvnitř mi jakýsi ošklivý hlásek napovídal, že to je přesně to, čeho bych schopná byla. Mysl si umí najít zvláštní cestičky, aby vás donutila čelit věcem, které jsou tak těžké, že ani nejste schopni si je připustit. Povzdechnu si, zděšená a  rezignovaná. „Tohle není jen to nejpravděpodobnější vysvětlení, Cassie, tohle je to jediné mož­ né. Čím dřív se dokážu postavit tomu, co jsem udělala, tím větší šanci mám na to, že se to třeba jednou zlepší.“ Ale svým slovům sama nevěřím. Nevěřím tomu, že se to vů­ bec někdy ještě zlepší.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251884


16

Dnes je středa, kontrolní den. Se svou probační úřednicí, Ta­ marou Greenovou, musím být v pravidelném kontaktu: návště­ va každý sudý týden, v liché týdny stačí telefonát. Na tenhle tý­ den připadá telefonát, za což jsem nesmírně vděčná s ohledem na fakt, že jsem jen poslední hodinu strávila úklidem po včerej­ ší noci. Myslím, že dnes bych návštěvu nezvládla. Volám jí ze stejného místa na svém hnědém ošoupaném gauči, na kterém jsem proseděla celou noc, zírala na fotografie v albu a ze všech sil se snažila vzpomenout si na to, jak jsem dávala dohromady poslední stránku. Myslím, že nakonec jsem i na chvilku usnula, protože si nevzpomínám, jak se hodiny posunuly z času 2:45 na 3:52, ale zbytek noci jsem prostě jen seděla. Přemýšlela jsem o tom, že bych Tamaře zavolala, když jsem dostala fotografii v obálce. Je moc milá a byla jsem si jistá, že kdyby to bylo v jejích silách, nějak by mi pomohla. Ale teď jsem ráda, že jsem to neudělala; možná je milá, ale myslím, že by ne­ dokázala přehlédnout fakt, že dávám dohromady jakési mor­ bidní fotoalbum současných Dylanů, ze kterého pak jednu fot­ ku vezmu a zalepím do obálky, na kterou nadepíšu svoje vlastní jméno a adresu. Moji staří známí doktoři z Oakdale by připra­ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251884


JENNY BLACKHURST

vovali můj bývalý pokoj ještě dřív, než bych zavěsila. To nejlep­ ší, co teď můžu udělat, je sklopit hlavu, odpovědět na její otázky a pokusit se nezačít křičet. „Emmo, jak se máte?“ Hlas Tamary je vřelý a přátelský. Jak jen může znít tak normálně, když se celý můj svět hroutí jako domeček z karet? „Mám se dobře, díky.“ Přinutím se k obvyklé odpovědi, ale hlas mě hned prozradí. Tamara si toho nevšímá a pokračuje po­ dle scénáře. „Jak pokračujete s hledáním práce?“ Projdeme spolu obvyklý kolotoč bezvýznamných otázek, tentokrát jsem ale ve střehu. Ve střehu, kdy už mi konečně ozná­ mí, že ví, co jsem udělala, že ví, čeho jsem schopná. Ale neudě­ lá to. Bude od nynějška vypadat celý můj život přesně takhle? Neustálé čekání na to, až někdo zničehonic přijde s tím, že zná moje tajemství? Neustálé čekání na to, co dalšího provedu, aniž bych si to pamatovala? Dřív, než si to vůbec uvědomím, jsme na konci seznamu Tamařiných otázek a zjevně je s mými odpověďmi spokojená, protože se rozloučí sdělením, že se uvidíme za týden. Na dnešek nemám nic v plánu. Cassie mi nezavolala a Nick taky ne. Když včera večer odjížděli, sotva jsem s kýmkoliv z nich pro­ mluvila, jen jsem na každého kývla na rozloučenou. Nick řekl, že pojede ještě na jednu noc do Travelodge a že mi zavolá, ale vím, že už se neozve. S článkem je konec, jeho zájem o mou ne­ příjemnou situaci je passé, teď když už zná pravdu. Stejně mu tě jen bylo líto, proto v první řadě souhlasil, že ti pomůže. Celou dobu musel vědět, že v tom máš prsty ty. A abych k sobě byla upřímná, věděla jsem to i já. Oči mě pálí únavou po probrečené noci, ale cítím téměř úlevu. Není třeba se dál bát, trápit se otázkami, něco si nalhávat. Během posledních 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251884

Ztichlý dům (Ukázka, strana 99)  
Ztichlý dům (Ukázka, strana 99)