7. kapitola – Nohy vždycky najdou cestu domů fantazii a mé představy byly plné romantických scén odehrávajících se na plážích zalitých měsíčním světlem. Byl jsem milý kluk a dívky se se mnou často chtěly podělit o své srdce, ale ne o své tělo. Postupně jsem objevil dost dramatický způsob, který mi umožnil opustit každou situaci, jež mi připadala příliš emocionální – prostě jsem vystoupil ze svého těla. Vzpomínám si, že jsem se rozhodl omdlít, a pak jsem shůry pozoroval, jak se lidé snaží postarat o bezvládné tělo teenagera, kterého jsem sice znal, ale nedokázal jsem ho z bezpečného místa mimo tělo přesně identifikovat. Když jsem v květnu 1986 poznal Susannah, byl jsem dvaadvacetiletý pacifista a přijal jsem feministické představy o tom, jaký by měl být muž ve dvacátém století: starostlivý, hodný, emočně gramotný a mnohem pasivnější než v předchozích devíti tisíciletích patriarchátu. Stejně jako mí přátelé jsem cítil velkou odpovědnost. Nechal jsem se inspirovat Gándhím a stavěl se proti jakékoli formě násilí. Ale ve skutečnosti jsem byl plný potlačovaných impulzů všeho druhu. Pracoval jsem v poradně pro mládež a naučil se neříkat nevhodné věci. Politická korektnost byla naprosto vším. Později jsem zjistil, že i kdybych lidem říkal, co si mají myslet, nic se nezmění, protože stejně nezmizí vrstvy nevědomosti a nejistoty, z nichž pramení všechny -ismy. Opravdová změna vyžaduje opravdovou práci s tělem, srdcem a myslí. Ovšem tehdy jsem se domníval, že chce-li člověk žít podle určité ideje, stačí s ní souhlasit. Se Susannah jsem si poprvé povídal v jejím pokoji opuštěného domu v Hackney, který obývala se svými přítelkyněmi. Předtím jsme se potkali v zahradě, a přestože to ani pro jednoho z nás nebyla láska na první pohled, bylo to určitě rozpoznání na první pohled. Cítili jsme, že už jsme se někde setkali, ale nevěděli jsme kde. Toho dne jsem pak musel jít na jednání týkající se plánování určitého projektu, a jak pokračovalo, byl jsem víc a víc neklidný. 89
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251855