15. kapitola: Divoký a krotký chlapec Jsem překvapený a pobavený jeho jamajským přízvukem a ptám se ho, jak dlouho už je ta bolest se mnou. Když pokládám tuto otázku, napadá mě, že už je se mnou od doby, kdy jsem byl malý chlapec, a že má něco společného s tím sklepem. Vybavuju si vzpomínku na sebe jako malé dítě v tom sklepě s otcem. Oba stojíme a mluvíme a on vůči mně cítí sexuální žádostivost. Najednou mě zvedne a naplácá mi. Poprvé si uvědomuju, že ve všem tom trestání, jemuž mě podroboval, je jakýsi sexuální aspekt. Ptám se svého průvodce, co mám z této situace pochopit, a on odpovídá: „Jenom todleto, muj milej.“ Pak se ptám, kam jdeme. „No ještě hloubějc, než je todle,“ říká. Dostali jsme se až na podlahu suterénu, ale žebřík pokračuje dál malým otvorem do něčeho, co vypadá jako sklep pod suterénem. Když vstupujeme do tohoto malého otvoru, objevuje se další vzpomínka. Byly mi dva nebo tři roky. Hluboce jsem miloval a vážil si svého otce. Udělal bych pro něj cokoli, ale neexistovalo nic, co by ho potěšilo. Vzpomínám si na jednu situaci, kdy mi naplácal na zadek. Měl jsem zlost, vyběhl jsem ven a na stěnu plechové popelnice jsem napsal: „Nemám rád tátu.“ O něco později se otec vrátil z Albuquerque a přivezl mi úplně stejný klobouk, jako měl sám. Byl jsem z toho dárku velmi šťastný, ale když mi ho podával, řekl: „Tak snad teď už o mně nebudeš psát takové ošklivé věci.“ Měl jsem pocit, jako by mě v tom okamžiku bodnul, a začal jsem ten klobouk nenávidět. Každá cesta k tomu milovat ho byla zablokovaná. Každý pokus ztotožnit se s ním byl potlačený. Ptám se svého průvodce: „Tak už sme tady, muj milej?“ ve snaze imitovat jeho přízvuk. „Ne, ne, příteli,“ odpovídá, „ještě nejsme tak úplně na místě.“ Jsem překvapený změnou v jeho přízvuku a dávám mu to najevo. „Ty mě nechceš nechat, abych se s tebou ztotožňoval?“ Odpovídá: „Ne, ne, muj milej.“ 89
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251848