stejně, jako se chovají teď. To je ale pochopitelně velký omyl. Lidé se teď o některé věci nestarají a některé věci nedělají prostě proto, že je za ně dělá stát. Je chybou se domnívat, že kdyby se stát starat přestal, oni by své chování nezměnili. Je to podobně krátkozraké jako odsouzení sudburského modelu na základě toho, že kdyby se v něm studenti chovali tak, jako v současných školách, nefungoval by. Dejte lidem okovy a budou agresivní, nedůvěřiví. Přikovejte někoho ke zdi, bude se snažit osvobodit, chovat se nepřátelsky, nedůvěřivě. Pak jej od zdi odpoutejte, dejte mu o něco delší řetězy. Co zpozorujete? Bude ještě agresivnější, uvidí šanci, bude se snažit utéct o to usilovněji, protože teď může dělat alespoň něco. Co z toho vyvodíte? Že je třeba více okovů a kratší řetězy, neboť člověk přikovaný ke zdi je klidnější než ten, který se může pohybovat alespoň po místnosti? Protože přesně tak mnozí uvažují o státu: Čím víc stát „povolí řetězy“, tím se lidé údajně začnou chovat hůře a zneužívat toho. Jenže naprosto zjevná pravda spočívá v pravém opaku. Řešením je dotyčného propustit z okovů a dát mu svobodu. Protože svoboda je přirozená, pak bude spokojen. Mohu to pozorovat i sám na sobě. Dokud jsem věřil státu, poslouchal jeho zákony, žil pod vlivem propagandy, zajímalo mě spíš to, co je psáno, než co je správné. Dodržoval jsem zákony z principu – i tehdy, když jsem měl možnost si jejich porušením pomoci; připadalo mi, že dobrý člověk zákony ctí. Když jsem se od tohoto pohledu osvobodil, staly se dvě věci. Jednak je má mysl svobodná. To je nádherný pocit, věřte mi. A jednak jsem pochopil, že morálka a etika jsou nadřazeny zákonům; těmi se řídím buď v případech, kdy se tak dobrovolně rozhodnu, nebo když by mě za jejich porušení stihl trest; jinak pro mě neznamenají nic než okovy, které jsem nikdy neodsouhlasil a které mi násilím nasadila vláda, o niž nemám zájem a již jsem si nezvolil. Necítím tedy žádnou povinnost její pouta respektovat a nemám žádné
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251711
výčitky je kdykoliv opustit. To ale neznamená, že by se ze mě stal grázl. Ba naopak. Dostal jsem se i do situací, ve kterých bych si prostým odvoláním se na zákony mohl pomoci, ale zachoval jsem se raději správně než v souladu se zákonem. Už nehledím na to, co je psáno, nýbrž na to, co je dobré a co špatné. A troufám si tvrdit, že tato proměna ze mě udělala lepšího člověka, než jakým jsem byl předtím. Určitě neříkám, že kdyby neexistoval stát, začali by se všichni lidé chovat čestně a správně. Je mi jasné, že nezačali. Jsem však přesvědčen, že by se nezanedbatelná skupina lidí stala zodpovědnější, protože by se museli starat sami o sebe. A domnívám se, že zodpovědnost je ctností, jež vede k ctnostem dalším…
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251711
Vzdělávání a propaganda Škola Sudbury Valley je založena na jednom z obrovského množství různých vzdělávacích modelů; existují však i takové, které jakoukoliv školu (ať už by byla sebesvobodnější) zcela odmítají (takzvaný unschooling) a často v sobě obsahují úplnou dobrovolnost vzdělávaného jedince coby nutnou podmínku, aby vůbec mohly fungovat, což pochopitelně vylučuje jejich legální aplikaci v libovolném státu s legislativně ukotvenou povinnou školní docházkou či povinným vzděláváním (tedy de facto všude). Ač netvrdím, že každý vzdělávací model je vhodný pro všechny, nevidím důvod, proč by některé (či vlastně většina z nich) měly stát mimo zákon. Kupříkladu v České republice je téměř jediným legálním modelem vzdělávání takzvaná „pruská kadetka“ (a její modifikace), tedy školy s učiteli, vyučovacími hodinami, třídami, známkami, disciplínou, věkovou segregací, poslušností a povinnou docházkou; proč se mu někdy říká „pruská kadetka“? Inu, kdysi dávno si pruská generalita stěžovala, že školy připravují pro jejich potřeby špatné vojáky, kteří příliš přemýšlejí a málo bezmyšlenkovitě plní rozkazy; došlo tedy k reformě, jejímž cílem bylo změnit školství tak, aby produkovalo ideální poslušné stroje na zabíjení – a právě v tomto modelu (po provedení některých ne moc zásadních úprav) se i dnes vzdělávají naše děti. V souvislosti s tím působí úsměvně, když učitelé mluví o rozvoji kritického myšlení
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251711