stejně, jako se chovají teď. To je ale pochopitelně velký omyl. Lidé se teď o některé věci nestarají a některé věci nedělají prostě proto, že je za ně dělá stát. Je chybou se domnívat, že kdyby se stát starat přestal, oni by své chování nezměnili. Je to podobně krátkozraké jako odsouzení sudburského modelu na základě toho, že kdyby se v něm studenti chovali tak, jako v současných školách, nefungoval by. Dejte lidem okovy a budou agresivní, nedůvěřiví. Přikovejte někoho ke zdi, bude se snažit osvobodit, chovat se nepřátelsky, nedůvěřivě. Pak jej od zdi odpoutejte, dejte mu o něco delší řetězy. Co zpozorujete? Bude ještě agresivnější, uvidí šanci, bude se snažit utéct o to usilovněji, protože teď může dělat alespoň něco. Co z toho vyvodíte? Že je třeba více okovů a kratší řetězy, neboť člověk přikovaný ke zdi je klidnější než ten, který se může pohybovat alespoň po místnosti? Protože přesně tak mnozí uvažují o státu: Čím víc stát „povolí řetězy“, tím se lidé údajně začnou chovat hůře a zneužívat toho. Jenže naprosto zjevná pravda spočívá v pravém opaku. Řešením je dotyčného propustit z okovů a dát mu svobodu. Protože svoboda je přirozená, pak bude spokojen. Mohu to pozorovat i sám na sobě. Dokud jsem věřil státu, poslouchal jeho zákony, žil pod vlivem propagandy, zajímalo mě spíš to, co je psáno, než co je správné. Dodržoval jsem zákony z principu – i tehdy, když jsem měl možnost si jejich porušením pomoci; připadalo mi, že dobrý člověk zákony ctí. Když jsem se od tohoto pohledu osvobodil, staly se dvě věci. Jednak je má mysl svobodná. To je nádherný pocit, věřte mi. A jednak jsem pochopil, že morálka a etika jsou nadřazeny zákonům; těmi se řídím buď v případech, kdy se tak dobrovolně rozhodnu, nebo když by mě za jejich porušení stihl trest; jinak pro mě neznamenají nic než okovy, které jsem nikdy neodsouhlasil a které mi násilím nasadila vláda, o niž nemám zájem a již jsem si nezvolil. Necítím tedy žádnou povinnost její pouta respektovat a nemám žádné
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251711