Oskar Fuchs jestřábí oko. Místo předních paznehtů měl teď kozel lidské ruce a v nich svíral na můj vkus poněkud předimenzovaný řeznický sekáček. Asi si tím něco kompenzoval. Navíc ta zbraň vypadala těžkopádně. Jenže jsem nezapomínal, jak snadno dokázal držet krok s mojí nebohou devět set jedenáctkou. A ještě přitom odhodil z cesty kamion. Plně naložený. „Má iné starosti, ako teba,“ odpověděl nakonec kozel skřípavě. Jeho první útok byl hodně prudký, seku jsem uhnul ukročením vpravo. Čepel sekáčku prosvištěla těsně mimo, zato přetnula kmen mohutného buku na kraji bojiště. Možná nastal vhodný čas k diskuzi o tom, že by se soupeř mohl vzdát. Ne, to by vyznělo moc nafoukaně. Ale mohl jsem mu navrhnut remízu. Takový výsledek by historie zapsala do turnajové tabulky, pokud bych vzal okamžitě kramle. Jako liška jsem měl s utíkáním bohaté zkušenosti. Poslední dobou už mě to však přestávalo bavit. Pohyb krku a přimhouření očí protivníka mě upozornily na nadcházející výpad. Předvídal jsem ho a stihnul se mu vyhnout bez problémů. I následné dlouhé sérii zuřivých útoků. Dokonce jsem při nich našel mezery v krytí soupeře, které způsobila setrvačnost. Jedno z pravidel soubojů říkalo, že je třeba soupeře rozhodit, narušit jeho koncentraci, a tak jsem rohatou potvoru několikrát laškovně zatahal za bradku. „Aj tak prehráš! A ja ťa nakoniec dostanem,“ zamečel kozel podrážděně. „Ak nie teraz, tak nabudúce, keď ma znovu privedú k životu!“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251698